Glitter Shard

Září je můj narozeninový měsíc. Dovolte mi proto zavzpomínat na momentky z narozenin předešlých. Kytka od cizince V 18 letech jsem chodila na gympl, kde jsem dřela kvůli přírodovědným předmětům, a v životě se cítila naprosto ztraceně. Od spolužačky jsem zjistila, že po Frýdku a okolí jezdí služba, která vám na objednání doručí zdarma květinu kamkoli si řeknete. Nutné bylo splnit 2 podmínky: museli jste být holka, co slaví narozeniny. V den D jsem napsala svůj požadavek s dodatkem, že slavím plnoletost. Celý den se nikdo neozval. Až večer ve chvíli, kdy jsem s rodinou seděla v restauraci zazvonil mobil, a do pár minut z auta vyskočil cizí týpek s kyticí růží pro mě. I když jsem se cítila trochu trapně (hlavně, když si nás dva babička fotila), potěšilo mě to. Tady mi bylo 22, a užívala jsem si narozeninový drink na Krétě. Zrovna jsem odešla z VŠ. Uvnitř jsem cítila naprostou bipolaritu; spadl mi kámen ze srdce, ale opět jsem nevěděla kudy kam. La bomba Druhou narozeninovou vzpomínku...

a prožívám to míň než 25, kterou jsem vnímala jako určitý zlom . Před rokem jsem byla smutná a nemocná v našem brněnském bytě, a napjatě očekávala změny, které teprve měly přijít (velké stěhování, nová práce, vybavování bytu). Teď o rok později smutná nejsem, a přijdu si mnohem dospělejší než kdy dřív. Na nový domov jsem si zvykla a těžko se mi jednou bude opouštět, trávím víc času s rodinou a dlouholetými kamarády, a celkově vnímám, že jsem mnohem klidnější, vyrovnanější a vděčnější. Víc taky dokážu ocenit zdánlivé maličkosti. Prostě stárnu, a poslední dobou často vzpomínám na lidi a věci, co se staly. Plus se musím přiznat, že si čím dál víc ujíždím na starých písničkách (devadesátky) a filmech z přelomu milénia (Žába k zulíbání). 26 zatím vnímám jako věk , kdy jsem stále free (jako bezdětná a neprovdaná), ale young and wild už neplatí. Vadí mi to? Ani ne. I tak mám dost historek, které rozhodně nezačínají “když jsme tehdy jedli salát.” Jsem zvědavá, co další číslovka p...

Splněný dětský den, a návrat do mladých let pro dospělé. To je Energylandia. Trochu kýč, trochu Prasinky, trochu Disneyland, ale hlavně místo plné adrenalinu a zábavy. Když jsme vešli dovnitř, první minuty jsem ohromeně sledovala všechno kolem . Malá já byla nadšená! Z běžného světa jsme se s přítelem a kamarády ocitli uvnitř lunaparku plného veselých dekorací, obrovských plyšových maskotů, barevných domů a atrakcí všeho druhu. Nahrávka s autentickým povídáním: 20220924_133948 Stáhnout Dopředu jsme si nic nenačetli, takže jsme prostě chodili sem a tam, jak se nám líbilo. Zpětně bych spíše vybrala atrakce, které mě zaujmou, a pohybovala se cíleně. Podle mě totiž není možné projít park důkladně za jeden den. Navštívila jsem celkem 4 kolotoče; ruské kolo, 2x horskou dráhu a Monster house, který byl epic fail. Vjedete s vozíkem do černého prostoru, kde na vás pouští kouř, a to je všechno. Ve tmě nejde stejně nic vidět. Z extrémních horských drah jsem měla strach, a navíc se mi nechtělo č...

Woodstock 99: Totální provar , je třídílný netflixový dokument . Dokument o hudebním fesťáku v roce 1999, kde se děly totální šílenosti. Pořadatelé měli v plánu zorganizovat nejlepší akci na přelomu milénia. Zároveň však ušetřili všude, kde mohli a brutálně podcenili přípravu. Výsledek? Epická katastrofa. Během tří dnů se do New Yorku sjelo na 250 000 převážně mladých lidí, kteří se chtěli bavit. A každý si zábavu vyložil po svém. V kombinaci s postupným nasráním na chaos, bordel, absenci stínu, a přemrštěné ceny, začala agrese návštěvníků stoupat . Z původní myšlenky šířit lásku a mír nezbylo nic. Akci ovládla čistá anarchie . Kdo mohl, radši zdrhl. A nebo se přidal ke zkáze. Každá další filmová scéna byla bizarnější, než ta předchozí. Sledování bylo prostě a jednoduše velké WTF?! A co je “nejlepší”? Hlavní pořadatelé ani po letech nejsou schopni sebereflexe, a jen na sebe vzájemně svalují vinu. Podle mého názoru film za zhlédnutí stojí. Od sledování jsme se nemohli s př...

Spolubydlící doporučuju v případě, že: jste v pohodě s dlouhým čekáním na romantickou linku nevíte, co je to gaslighting , a chcete to zjistit (spoiler; nic hezkého) máte rádi “obyčejné” příběhy 411 stran vás neodradí jste poetická duše Knížka to je fajn . Příběh sice pomalu najíždí, ale potom odsýpá. Věnuje se několika tématům současně (láska, přátelství, pomoc druhým, psycho ex…), ale přitom to nepůsobí nijak rušivě. Dobře se čte , a myslím, že minimálně jedna postava vás zaujme. Mými favority jsou zamklý introvert Leon a potrhlá, upovídaná extrovertka Tiffy (dvě hlavní postavy), které mi v náznacích připomínaly můj vlastní vztah, což bylo hezké. Člověk sice od začátku tuší, jak to celé dopadne , ale celkový dojem z milé četby to nijak nepokazí. Doporučuju! Do sychravých podzimních dní je to ideální volba 🙂 Náhled: canva.com

( a jaká je realita) Jak už nejspíš víte, kvůli stěhování jsem opustila knihovnu, a zamířila pracovat do infocentra. O tom, jak se moje představy střetly s realitou , se chci rozepsat v dnešním článku. Představa č. 1 : Budu mluvit anglicky. Realita: Angličtinu skoro nepoužívám. Nikdy jsem anglicky moc neválela, teď zapomínám i to, co jsem dříve věděla. Brzy s tím budu muset začít něco dělat. Představa č. 2: Nebudu moc pracovat s penězi. Realita: Haha. Dovolte abych se zasmála. Představa č. 3: Časový harmonogram směn budu vědět dopředu, tudíž bude možnost plánovat věci. Realita: Přes půl roku jsme táhly naši pobočku ve 2 lidech. Teď se konečně blýská na lepší časy, a začínáme budovat početnější tým. Doteď byly chvíle, kdy jsme v práci zůstávaly v 1 osobě, a makaly přesčasy. Představa č. 4: Činnosti se budou pořád opakovat. Jednou se to naučím, a pojedu pořád dokola to samé. Realita: Jsme multifunkční holky. Naučila jsem se toho strašně moc v různých programech (prodej vstupenek, prod...

Dneska ráno jsem si vzpomněla na větu z českého filmu Mstitel . Postava Milana Šteindlera řekne něco v tom smyslu, že komunisti dovedli kolektivismus k dokonalosti, když postavili paneláky. Jak pravdivé! Proto není od věci na některé minulé, nebo současné sousedy zavzpomínat. Dokonalá bydlenka bydlela pod námi v brněnské řadovce. Paní okolo šedesátky, vždycky perfektně upravená, voňavá a vystajlovaná. Neustále pekla a vařila, a protože bydlela sama, o svoje kulinářské výrobky se ráda dělila. Často jsem ji navštěvovala, ráda mi dávala nevyžádané rady do života, a větu často končívala slovy ,,… to mají chlapi rádi.”. Nakonec se pohádala s naší domácí, odstěhovala se, a tím se kontakt přeřušil. Pan televize s námi “žije” v našem současném bytě. Bydlí o patro níž, od pohledu je to milý elegantní pán důchodového věku. Doposud vše ok. Jenže mu každý den příšerně nahlas hraje televize. Někdy brzy ráno, jindy do pozdního večera. Nejradši má operu. Ještě, že není fan...

Po návratu z dovolené, bývám v práci od rána do večera. Přesto se chci podělit o třetí pokračování mých pracovních zážitků. Dneska se s vámi přemístím zpátky do minulosti. Do mého prvního dnu v knihovně. Seděla jsem za výpůjčním pultem, k okýnku přišla éterická víla. Víla: „Chci si prodloužit kartičku.“ Já: „Dobře, poprosím váš občanský průkaz.“ Víla zrudne vzteky, změní se v běsnící saň a zařve: „K*rva, já nemám u sebe občanku, to si snad děláte p*del!“ Já: Totální opaření, nechápu reakci. S vytřeštěnýma očima zírám na paní, uvnitř se klepu. Než stihnu cokoli říct, ženská odchází bez dalšího slova pryč. Jdu se oklepat do zázemí. Málem se rozbrečím. Kolegové se smějou, prý si na podobné typu zvyknu. Uběhne 10 minut. Víla se vrátí k okýnku s občankou, tu mi mrskne pod ruce. Já: „Poprosím 200 korun.“ Víla: „Dop*dele, já nemám u sebe prachy. Já se na to vys*ru!“ odchází pryč, vrací se znova po několika minutách. Totálně rudá vzteky. Nakonec zaplatí, za ruku táhne vystrašené dítě, které...

Dneska nad ránem jsme s přítelem přiletěli z  nejzelenějšího řeckého ostrova. Plavali jsme v azurovém moři, ušli sto letních kilometrů při prozkoumávání terénu, ochutnali gyros, tzatziki i choriatiki a taky se proletěli padákem. Na druhou stranu, Řecko nám nastavilo i druhou tvář: smrad, odpadky na ulici, spoustu opuštěných a zchátralých domů, a desítky potulných koček a psů. Sem tam jsme si vyzkoušeli, jak (ne)trpěliví jsme: třeba při čekání na dálkový autobus pro který je jízdní řád jenom slovo, nebo při návštěvě restaurace, ve které se řídí heslem: „take it easy!“ Celkově však dovolená byla fajn, a dost jsem si odpočinula. Jsem proto připravena podělit se s vámi o jónské dojmy 😊 Ubytko jsme měli ve vesnici Agios Georgios na jihu Korfu. Destinace je super obzvlášť pro lidi vyhledávající klid. Najdete tu několik kilometrů dlouhou písčitou pláž, spoustu taveren, hotelů a apartmánů. Nechybí dva menší supermarkety s různorodým sortimentem od potravin, až po s...