Poznej svého souseda

Dneska ráno jsem si vzpomněla na větu z českého filmu Mstitel. Postava Milana Šteindlera řekne něco v tom smyslu, že komunisti dovedli kolektivismus k dokonalosti, když postavili paneláky. Jak pravdivé! Proto není od věci na některé minulé, nebo současné sousedy zavzpomínat.

Dokonalá bydlenka bydlela pod námi v brněnské řadovce. Paní okolo šedesátky, vždycky perfektně upravená, voňavá a vystajlovaná. Neustále pekla a vařila, a protože bydlela sama, o svoje kulinářské výrobky se ráda dělila. Často jsem ji navštěvovala, ráda mi dávala nevyžádané rady do života, a větu často končívala slovy ,,… to mají chlapi rádi.”. Nakonec se pohádala s naší domácí, odstěhovala se, a tím se kontakt přeřušil.

Pan televize s námi “žije” v našem současném bytě. Bydlí o patro níž, od pohledu je to milý elegantní pán důchodového věku. Doposud vše ok. Jenže mu každý den příšerně nahlas hraje televize. Někdy brzy ráno, jindy do pozdního večera. Nejradši má operu. Ještě, že není fanouškem heavy metalu. To bychom se museli odstěhovat. A ne, zatím jsme mu o sdíleném kulturním zážitku neřekli. Už jsem si celkem zvykla usínat za doprovodu Rusalky.

Šílená domácí vládla naší brněnské řadovce se třemi byty. Měla dokonalý přehled o našem denním harmonogramu. Věděla přesně kdo, kde, s kým, a jak, a často číhala na schodech, aby jí nic neuteklo. Odmítala přitápět, takže nám byla věčně zima, na nový neprotékající záchod jsme čekali tři roky, odmítala v bytě jakoukoli změnu, a přála si, ať pereme výhradně v hodinách, kdy je levnější proud. Na druhou stranu; za 4 roky bydlení nám ani jednou nezvýšila nájem, který byl na Brno malý, a bydlení bylo v hezké lokalitě. Když člověk přivřel obě oči, dokázal s ní vyjít. Nejvíce mě naštvala až po našem odstěhování. Po měsíci si dost nevybíravým způsobem stěžovala na opotřebení 20 let starého koberce, který jsem chtěla zaplatit (což odmítla), a tím si u mě zavřela navždy dveře. Hlavně, že udělala kontrolu bytu, a podepsala jeho převzetí.

Tajemná rodinka jsou v podstatě naši spolubydlící. Sdílí s námi stěnu do kuchyně a ložnice. Za skoro rok spolužití víme, že v sobotu ráno se klepou řízky, po obědě se zadělává na dezert, a ráno není komplet bez zvuku krkání a prdění. Taky spolu často jíme, a večer vaříme čaj. Kdybychom chtěli, přes stěnu můžeme vést dlouhé hovory. Jde totiž slyšet každé jedno slovo. Zajímalo by mě, jak nás vnímají oni, a jestli mají taky nevyžádaný přehled o všem co děláme.

A co vaši sousedi?

Náhled: Photo by Nina Strehl on Unsplash