Dojala jsem se v kině. A to tak, že velmi.

Včera večer jsem s kamarádkou zašla na film Muž jménem Otto. Knížku mám přečtenou dávno, a je to jedna z mých nejoblíbenějších. Zajímalo mě, jak tvůrci pojmou nové zpracování. Na úvod malá poznámka; moc nerozumím tomu, proč v kině dávají zahraniční filmy jednou denně a ještě k tomu večer. Mně osobně je sympatičtější zajít do kina odpoledne, o večerní promítání nemám zájem. Má to nějaký důvod, že české filmy zařazují do programu častěji? Má to podpořit českou kinematografii?

Moje dojmy z filmu? Byl to pořádný doják. Nic tak hezkého, upřímného a dojemnějšího jsem dlouho neviděla. Nečekala jsem, že “blbý film” mě sejme natolik, že spotřebuju balík kapesníků. Ztotožňuju se s hodnocením na ČSFD. I já bych snímku dala přes 80 procent.

O čem to je? Otto v podání Toma Hankse je starý bručoun. Po smrti manželky se uzavře pro okolní svět, a jedinou radost v životě mu přináší každodenní rituály a jistoty. Jak měsíce ubíhají, Otto má v hlavě jasný plán. Už nevidí v ničem smysl, a chystá se na sebevraždu. Jenže; do vedlejšího domu se nastěhuje nová rodina, a Ottův plán překazí. Postupem času Otto zjistí, že stále má pro co žít, a že rodina nemusí být jenom lidi, se kterými sdílíme geny.

Návštěvu kina vám určitě doporučuju, vážně je to moc milý film. Nejsem si však jistá, že ho zvládnu vidět znovu. Byla to silná podívaná. Poprvé jsem viděla brečet snad všechny, co v sále byli.