Glitter Shard

Dlouho jsem si říkala, že nebudu taková ta blogerka, co píše detailněji o svém životě a lidech v něm, protože nechci nikomu ublížit. Sama ale tyhle epizodky ráda čtu, takže je dost povrchní o nich mlčet. S trochou štěstí mi po téhle sérii možných článků zůstane pár kamarádů. První osobnější téma, které chci nakousnout, jsou osudová setkání s některými lidmi. Můžou být míň, nebo víc intenzivní, můžete se spolu dál bavit, nebo na sebe už jen vzpomínat, ale tahle setkání z vaší hlavy nezmizí v průběhu času. Prostě tam jsou , i když vám všichni říkají, že časem vyblednou a dokonce i zmizí. Blbost. Veřejně se o nich nemluví, v životě už můžete být dál než tenkrát, ale když už se tohle téma v užším kruhu nakousne přijde mi, že každá/ý máme svého „Šimona“. Tedy toho jednoho člověka, který nám vypálil díru do hlavy. A je úplně fuk, jestli to je holka, kluk, nebo arodová osoba. Fuk je i to, že Šimon je v tomhle článku zmíněný jen proto, že mi tohle jméno přijde fajn. Ve skutečnosti žá...

Ahoj, po delší době vás chci pozdravit skrz článek, jak se máte? Vím, že číst výmluvy, proč nejste aktivní v online světě může být otravné a nikdo na to není zvědavý, ale za poslední dva týdny jsem nestíhala absolutně nic. Škola, práce, domácnost, menší zdravotní problémy, vyřizování, a návštěva očkované části rodiny po sto letech, kdy za nimi jedete dvě stovky kilometrů, to všechno mi dalo zabrat. Nicméně, tenhle víkend se chystám sedět na zadku, takže budu mít volněji. Ráda bych napsala, že za ten týden a něco, se stalo něco strašně zajímavého, ale život v lockdownu, znáte to. Největší vzrůšo je nákup v Albertu a zrušená online školní hodina. Vzrůšo zažívám občas i v práci, hlavně s některými našimi čtenáři, ale psát o tom na blog se nedělá a tak si to nechám pro sebe. Něco málo o práci ale napíšu. Než jsem se zaučila, sem tam jsem zažívala horké chvilky, ze kterých mi pak nebylo dobře na duši. Naštěstí jich s přibývající praxí ubývá. Řekla bych, že už celkem vím, co a jak. Momentáln...

Včera jsem ze záznamu viděla první díl nové primácké reality show Like House. Je mi jasné, že reakce na pořad, se v internetových vodách objevují už delší dobu, a s projevením názoru jsem trochu zaspala. Ale co už. I tak bych se ráda, jako fanoušek různých reality show vyjádřila. Po prvním dílu jsou moje pocity rozpačité. Jako hodně rozpačité. Like House na mě zatím působí, jako ne moc povedená parodie na Too Hot Too Handle. O co v show vlastně jde, jsem nepochopila vůbec. Během celého dílu jsem se slzou v oku vzpomínala na první sérii Vyvolených, která byla ve své době hitem. Tady zatím není o co stát. Soutěžícím závidím jenom to, že se za korony potkávají v partě. V prvním dílu se neřeší v podstatě nic jiného, než počet sledujících na sociálních sítích a absence postelí . Dočkáme se smajlíkové challenge (na můj vkus trochu zlé s ohledem na některé další online tvůrce), a malinko poznáme účastníky. Škoda, že drtinou většinu virtuálně neznám a přijdou mi jako úplně oby...

Článek vznikl v rámci spolupráce s webovou stránkou Benu.cz Že základem silné imunity je vyvážený jídelníček, pravidelný pohyb a klid v duši, určitě víte. Jako další dílek do skládačky jménem pevné zdraví, můžete vyzkoušet doplňky stravy. V dnešním článku vám představím, v rámci spolupráce se stránkou Benu.cz, vybrané produkty české firmy Terezia. Určitě jste zvědaví, na jaké produkty se v dnešním článku zaměřím. Kromě celkového posílení imunity, jsem vybrala taky pomocníky na bolest v krku, bolavý močák a suché + podrážděné ruce . Ještě, než se začtete nezapomeňte prosím na to, že některé tělesné neduhy je lepší pořešit s lékařem, obzvlášť pokud přetrvávají. Hlíva s rakytníkovým olejem 100 kapslí + 100 kapslí bonus Na tenhle produkt jsem byla hodně zvědavá. Ohlasy má dobré jak na internetu, tak i v reálu, takže mě lákalo ho vyzkoušet. V produktu je použita celá houba vysušená mrazem tak, aby si hlíva zachovala všechny své vlastnosti + zdraví pros...

Od doby, co se snažím nakupovat oblečení udržitelněji mi přijde, že nových lokálních značek přibývá rychlostí blesku. Těžko říct jestli je to dobře, nebo špatně. Mně jako zákazníkovi to přináší větší možnost volby, firmám zase větší konkurenční prostředí. Že rozšířím „sbírku“ sukní, říkám už delší dobu. V létě je to pro mě ideální kus oblečení. Původně jsem měla vyhlídnutou sukni s kytičkama od jiné značky (jsem kytičkový maniak), nakonec jsem se (a bylo to i kvůli nižší ceně, nebudu zapírat) rozhodla podpořit znojemskou firmu Cik Cak Dress. A takhle to dopadlo: Za labutí sukni jsem zaplatila 690 Kč + poštovné. Balíček přišel za pár dní do Zásilkovny a jeho otevření mi udělalo velkou radost. Sukně je boží! Kvalitně zpracovaná (100% bavlna) , hezký motiv, délka po kolena, áčkový střih, guma v pase, kapsy, a zapínaní na knoflík + zip. Už jsem ji vytáhla do práce a myslím, že to bude můj nový oblíbený kousek v šatníku. Příště určitě nebudu váhat a znovu firmu podpořím....

Dneska jsem dočetla milou knížku od Terezy Ramba (dříve Voříškové). Knížka se jmenuje DobroDruhům a obsahuje vzpomínky autorky na různá místa. Nejvíce mě zaujalo Peru. Jednou bych tam možná ráda zajela. Chci vidět lamy, magické Machu Picchu i oblečení z barevných látek. Spíše ale navštívím Berlín, který Tereza zmiňuje taky. V Berlíně totiž bydlí moje kamarádka a já jsem tam ještě nebyla. A přitom chci vidět „Zeď“, dát si currywurst a projít se po Zoologisher Garten Banhof. I když mi všichni říkají, že jeho sláva je už dávno pryč. Vlastně bych vyjela kamkoli a trochu mě mrzí, že jsem před koronou byla spíš sváteční cestovatel. Těžko říct, jak to teď bude. Jsem srabík a bojím se všech korona nástrah na cestě. Je mi z toho smutno. Kromě myšlenek na cestování, jsem při čtení taky dost myslela na lásku. Láska je totiž protkaná celou touhle knížkou. Myslela jsem na to, že když jsme malí, lásku pro nás představuje třeba velký pugét růží, maxi medvěd, který je větší než vy, ne...

Včera jsem měla den blbec a pár věcí se mi nepovedlo tak, jak bych chtěla. Mohla bych tyhle nepříjemnosti hodit za hlavu a jít dál. Bohužel ale patřím k lidem, co si některé věci berou až moc osobně. Kvůli tomu občas svádím boj se svým vnitřním kritikem, který je dost přísný. Ani nespočítám, kolikrát za život jsem slyšela, že jsem na sebe moc tvrdá. Dlouho jsem sebe přísnost neviděla a myslela si, že to tak máme všichni.… Obnáší to pocit, že nesmím selhat, zlenivět, nebo si pořádně natlouct pusu. Kdyby existovala příručka s názvem Správný život, tyhle položky byste v kapitole „Jak žít” rozhodně nenašli. Přitom jsou naší součástí. Dělat chyby, a čas od času něco pořádně podělat, je úplně přirozené a stává se to všem. K životu to patří. Pro lidi jako jsem já, je ale těžké připustit, že se něco nepovedlo. To ve chvíli, kdy nás rozhodí věc, nad kterou by jiný mávl rukou a pak přichází pochyby. Náš vnitřní kritik začne šeptat, že jako člověk nestojíme za nic. Než se...

Moje galerie v mobilu toho moc neobsahuje, protože skoro nikdy nefotím. Za konec března/začátek dubna, se mi ale pár fotek sešlo a tak mě napadlo založit příležitostnou sérii článků s fotkama za probíhající/uplynulý měsíc. Donuty z kavárny Mlsná holka v Brně. Krásně vypadají, ale příště si dám radši klasický zákusek. Ten mi chutná víc. Pokus o pečení koblížků. Těsto vyšlo, tvar ne. Procházka po brněnské Kamence a zeď s názvem Než umřu, chcu… Pobavilo mě… Aby Brno bylo město. Jednou budem vzpomínat na dobu, kdy se pivo dávalo do kelímků na kafe. Zelené pivo na Zelený čtvrtek. Knížka, která mě v poslední době nejvíce zaujala. Psala jsem o ní tady. Screen z krokoměr appky. Asi je ze mě boomer. Jak furt sedíme doma, snažím se být co nejvíce offline a chodit ven. Buď bruslit, nebo na procházky. Lidová tvořivost. Jsem zvědavá, jak dlouho se mi podaří fotodokumentovat, co se právě děje. Každopádně, občas je fajn si prolistovat staré fotky 🙂

Tahle knížka je: 1.Čtivá (208 stran) 2.Dojemná 3.Upřímná Napsala ji Michaela Hošková, maminka autistického syna Matěje. Ten moc rád maluje dopravní mapy a je v tom fakt dobrý. Jeho mapové potisky se dostaly mimo jiné na oblečení, nebo batohy. Co dělá tuhle knížku výjimečnou je určitě upřímnost , se kterou autorka píše a nevyhýbá se ani kontrovezním pocitům, které cítila ve chvílích naprostého vyčerpání z péče o syna, a neskutečně popsaná vnitřní síla a odhodlání celé rodiny dopřát Matějovi co nejběžnější život. Kde je vůle, je i cesta. Vyprávění začíná nečekaným těhotenstvím a končí Matějovým nástupem na SŠ. Autorka zmiňuje jak světlé, tak i temné chvilky, které život s autismem obnáší, a nastavuje zrcadlo společnosti, která ne vždy umí, a chce s člověkem na spektru pracovat. Při čtení jsem cítila nejrůznější emoce; radost z Matějových pokroků, pochopení, smutek, ale i vztek na to, jak dokážou být lidi zlí. Jsem moc ráda, že se mi tenhle kousek dostal do ruky. Před celou rodinou...

Než jsem se přestěhovala do Brna měla jsem představu, že minimálně první rok na výšce strávím na koleji/privátě s partou kámošů, jaká je třeba v Přátelích, nebo HIMYM. V reálu to dopadlo tak, že kolej se pro mě stala noční můrou. Při první příležitosti jsem byla šťastná, že tohle místo opouštím a začínám bydlet s přítelem. Už je to skoro pět let. Když si vzpomenu, jak jsme se stěhovali hlavně po šalinách a busech, je to celkem vtipná vzpomínka. Dneska vám chci prozradit, jak se nám od té doby žije 🙂 Momentálně bydlíme v pronajatém 2kk. Bydlí tu s námi taky králík Baxi. Že je byt větší, jsem ocenila už několikrát; nejen za korony. Máme „pokoj pro hosty“/obývák, kde čas od času pořádáme akce, nebo přespávačky s kamarády, a ložnici s hezkým výhledem. Mít větší prostor je fajn i proto, že si máme kam zalézt, když potřebujem být chvilku sami. Na byt, který není, co se vzhledu týče úplně podle mých představ, jsem si musela chvíli zvykat . Po letech starý nábytek majitelky už...