Co když jsem úplně marná?

Včera jsem měla den blbec a pár věcí se mi nepovedlo tak, jak bych chtěla. Mohla bych tyhle nepříjemnosti hodit za hlavu a jít dál. Bohužel ale patřím k lidem, co si některé věci berou až moc osobně. Kvůli tomu občas svádím boj se svým vnitřním kritikem, který je dost přísný.

Ani nespočítám, kolikrát za život jsem slyšela, že jsem na sebe moc tvrdá. Dlouho jsem sebe přísnost neviděla a myslela si, že to tak máme všichni.… Obnáší to pocit, že nesmím selhat, zlenivět, nebo si pořádně natlouct pusu. Kdyby existovala příručka s názvem Správný život, tyhle položky byste v kapitole „Jak žít” rozhodně nenašli. Přitom jsou naší součástí.

Dělat chyby, a čas od času něco pořádně podělat, je úplně přirozené a stává se to všem. K životu to patří. Pro lidi jako jsem já, je ale těžké připustit, že se něco nepovedlo. To ve chvíli, kdy nás rozhodí věc, nad kterou by jiný mávl rukou a pak přichází pochyby. Náš vnitřní kritik začne šeptat, že jako člověk nestojíme za nic. Než se tenhle pocit ztratí, uběhne pár minut, nebo hodin. Přesto, že se máme rádi, umíme se ocenit a víme, že naši hodnotu neurčují životní karamboly. Stačí “maličkost” a kritik je tady. Pořád se s ním učím pracovat tak, aby mi co nejmíň otravoval život, a tenhle boj nevyhrál.

Když je mi ouvej vím, že mi pomůže svěřit se blízké osobě a nahlídnout na situaci z nezávislého úhlu pohledu. Vyjít ze dveří a zaměstnat hlavu pobytem venku. Nebo se pochválit za něco, co jsem udělala dobře. Pak mi je hned líp a uvědomím si, že jsem vlastně fajn. Pořád si připomínám, že musím umět připustit pád, stejně jako úspěch. Tohle vidím jako zdravý přístup k sobě samému. A co vy? Taky bojujete se sým vnitřním kritikem? A kdo vyhrává?

Náhled: Canva.com