Glitter Shard

Vítám vás u dnešního povídacího článku na klasické karanténní téma „nic se neděje, ale stejně o tom napíšu“. Jak si užíváte první jarní dny a hlavně sluníčko? Za sebe můžu říct, že pár dní zpátky jsem si prošla fází „nechce se mi absolutně nic“. S ohledem na zachování psychického zdraví jsem ráda, že mám tuhle fázi za sebou. Momentálně se snažím být co nejvíce venku. Co na tom, že po stopadesáté chodím(e) na ty stejné procházky v okolí bydliště a znám(e) už KAŽDÝ kámen. Taky jsem obula inliny a zvládla zabrzdit bez políbení chodníku. Úspěch! Rovnici brusle + procházky = dobrý pocit, se budu snažit dodržovat i nadále. Kromě volného času pořád střídám dny v online škole a v práci , kde si už nějaký ten pátek dopřávám povinné korona testování.  Nikdy bych neřekla, že čekání na jednu čárku bude takové vzrůšo. I když… Když zrovna neběhám po venku, ani nejsem v práci/škole, snažím se vymyslet, co si zrovna dáme k obědu, o čem napíšu na blog, co si koupím za další výplat...

Možná vás to překvapilo, ale je to tak. Mně, jako dospělému člověku, který letos končí škola na dálku vyhovuje. Zároveň ale chápu všechny, kdo z ní jsou nešťastní. Navíc si myslím, že spousta dětí tenhle školní výpadek už nikdy nedožene. A to je průšvih. Ale zpátky ke mně. Díky tomu, že školu nemám každý den a připojuju se v různě dlouhých blocích několikrát do týdne , stihnu mnohem více věcí. S větším klidem taky můžu chodit do práce. Naši učitelé se zaměřili hlavně na předměty, ze kterých děláme závěrečné zkoušky . Nemáme hodiny pravidelně podle rozvrhu, ale upřímně: školu jsem nikdy nebrala jako jediný zdroj informací a to, čemu jsem se chtěla více věnovat, jsem si stejně musela dostudovat sama. Takže mi to nevadí. Distanční výuka mi vyhovuje taky proto , že sociální kontakt mám i bez ní (všichni moji kamarádi jsou mimo školu) a umím si zorganizovat den. Možná to působí kapku namyšleně, ale fakt nemám problém vstávat brzo, ať už jdu do školy, nebo do práce a udělat, co je...

Českou republiku mám ráda mimo jiné proto, že nikde jinde v Evropě nenajdete tolik knihoven, naše historie je bohatá, a než navštívíte všechny hrady a zámky, máte na pár týdnů vystaráno. Zalíbení k rodné zemi teď můžu vyjádřit i tričkem značky Bohéma . Tričko jsem si koupila jako další udržitelný (český) kousek do šatníku. Chvíli jsem váhala nad motivem (lákal mě ještě Mucha a Baťa), nakonec zvítězila selka . Líbila se mi nejvíce. Nabízí ale i kousek s Havlem, Karlem IV., nebo Věrou Čáslavskou. Autory selského motivu (studio Tomski a Polanski) navíc znám z ilustrací v Ziburových knížkách. Podpořit Bohému jako neziskovku mi přijde fajn. Trička vyrábí ze 100% organické bavlny, mají certifikát PETA a jsou fair trade. Pokud uvažujete nad koupí, přidám jednu radu: Pořádně si prostudujte tabulku velikostí! Já jsem zvolila M, je mi větší, ale vracet ho nebudu. V budoucnu si možná koupím další. Do té doby by mě potěšilo, kdyby přidali barevné varianty triček.

Z předchozích článků o knihovně už víte, jak si požádat o Meziknihovní výpůjční službu (MVS), nebo jak jsme fungovali bez veřejnosti . V rubrice jsem taky psala o nejčastějších knihovnických domněnkách . Dneska bych chtěla probrat knihovnu uprostřed pandemie, přesněji ve výdejním okýnku . Níže najdete pár okýnkových faktů 🙂 Fakt číslo 1: Kdo nás v dobách korony zatouží navštívit, musí mít pro návštěvu dobrý důvod. A sice: a) jde dokončit registraci, b) vyzvedává předem (online) objednané knížky, c) knížky vrací, d) řeší pokutu. S “lidmi z ulice,” teď prakticky nejsme skoro vůbec v kontaktu a když už, tak telefonicky/mailem. Fakt 2: Nápor čtenářů byl hlavně první dny v okýnku, okolo půlky února. S uzavřením okresů a dalšími korona opatřeními se stalo, že lidí chodí o dost míň. Obecně ale můžu napsat, že hlad po knihách je, a čtenáři jsou (až na výjimky) rádi aspoň za omezené služby. Fakt 3: Díky korona opatřením se snažíme vyjít registrovaným maximálně vstříc. ...

Minule jsem tu psala o vážném dospěláckém téma, proto bych dneska dala něco lehčího. Článek věnuju mým momentálním „provinilým potěšením“. Tedy věcem, které byste do světa radši nevytrubovali a stydíte se za ně, ale zároveň vás baví/máte z nich radost. Tady je seznam těch mých: Hodí se v dnešním světě vůbec psát, že mám ráda jídlo? Nevím. Ale co vím určitě je, že jídlo mi dělá radost. Ať už to domácí, nebo z výdejních okýnek. A každá radost se momentálně počítá, no ne? Brouzdání po e-shopech s hadrama, souvisí podle mě s uzavřením (skoro) všech obchodů. A to se nepovažuju za shopaholika (holčičí nákupy nesnáším). I když moc dobře vím, že naráz si všechny ty hezké věci koupit nemůžu, nic mi nebrání v tom je aspoň očumovat . A plánovat koupi na později. Influencer kauzy: Jak ví moji kamarádi, zajímá mě strašná spousta věcí. S některými se na veřejnosti nechlubím, ale teď udělám výjimku. Baví mě influncer kauzy a reakční kanály ! Vlastně ani nevím proč. As...

Dospělost je super, ale přináší s sebou i nudné a vážné dospělácké věci, jako jsou třeba investice. A ty zrovna řeším. Nejlíp tak, aby mi do budoucna něco málo vynesly. Moje dosavadní zkušenost spočívá ve stavebku a spořícím účtu s úrokem 00 nic. Řekla jsem si, že je čas posunout to dál. V chytrém uložení pěnez se moc neorientuju a zatím jsem si vždycky nechala poradit. Když vynechám nemovitosti, zbyde mi pár dalších možností. Jenže, hry na compu nehraju, takže na sběratelských edicích nevydělám, kryptoměny mi nic neříkají a kabelky za desetitisíce mě (zatím) nelákají (ne, že bych na ně měla). Momentálně mi jako nejlepší krok přijde zřízení si penzijka, kam bych si ukládala na důchod. Po zhlédnutí Kovyho videa ještě přemýšlím o online investiční platformě Porto. A tím bych prozatím skončila. S nástupem do práce se taky snažím o větší finační gramotnost. Druhý měsíc po sobě si zaznamenávám každý jednotlivý výdaj abych věděla, kolik reálně utratím, a jak moc se můžu rozšoupnout...

Zrovna nedávno jsme si s Domčou říkaly, jak moc nám chybí sekáče, které rády obrážíme. Nicméně to vypadá, že dovnitř do obchodů se ještě nějakou dobu nepodíváme a tak občas nakupuju(eme) alespoň online. Jo, pořád jsem to nevzdala. Ani po pár nepodařených nákupech. Dneska vám ukážu tři nové kousky: “Folklórní” halenka z blešáku v kočkavárně Pelíšek v Brně, dobrovolná cena . Dala jsem 60 Kč. Je mi větší, ale moc se mi líbila. Tak snad ji unosím! Kytiti blůza ze Zalanda , kde nakupuju nerada. Tohle byla výjimka. Značka ONLY, 410 Kč, 100% viskóza. Je moc příjemná na pokožce a dost volná. Ze Zalanda jsem si objednala více věcí, ale skoro všechno jsem musela vrátit. Bylo mi to velké a volné až moc. Legíny z brněnské Reparády, 790 Kč ( letní gramáž, vyšší pas a moc příjemný materiál = 95% bambus, 5% elastan). Chci je nosit hlavně k dlouhým sukním v zimě a časem si pořídit ještě kratší verzi legín. Nakupujete teď online? Nebo nosíte to, co už máte doma? A co vám chybí z nekorona...

Ve službách pracuju 6 let. Za tu dobu jsem buď osobně, nebo zprostředkovaně zažila: kopání do dveří, když návštěvníci přišli pozdě na prohlídku nadávky, urážky, výhružky hysterické záchvaty, když nebylo „po jejich“ protáčení očí a arogantní jednání A tak bych mohla pokračovat. Tyhle zkušenosti mě mimo jiné naučily, že já sama se pak snažím být jó milá a chápavá na všechny další lidi ve službách. Protože vím, že to není nic lehkého. I když přiznejme si to upřímně, každá práce má něco. Všechny srážky s blbcem mě taky učí t rpělivosti, zvyšování míry tolerance, a snaze neztratit nervy. Tyhle skills se pro život hodí. Přesto bych si podobné zážitky radši odpustila. Chování dospělého člověka mě i po letech dokáže překvapit. Milá a příjemná setkání pořád ale převažujou. A dokud to tak je, po každém nepříjemném zážitku se oklepu, vstanu jak fénix z popela, nasadím milý tón a pokračuju v práci. Náhled: Litomyšl, sochy Olbrama Zoubka. P.S. Přijde mi, že korona už lidem pěkné cuchá nervy. Vytoč...

!Článek je vhodný pro čtenáře nad 18 let! Bezdomovci, feťáci, prostitutky. Ti všichni se pohybují, nebo žijí venku. Na ulici. V místech, kam se nám po setmění nechce chodit. Ale i tam, kde se setkávají houfy lidí. Jako třeba na nádražích. Napadlo vás někdy, jaký mají život? Pokud to chcete zjistit, ale na přímý rozhovor se necítíte, můžu vám doporučit knížku Homeless Guide: Jak přežít na ulici a užít si to od Tonyho Havlíka. Kromě čtyř příběhů lidí z ulice, obsahuje i vhled do pražského podsvětí (jaké frčí drogy? jaká jsou temná místa Prahy? jak tihle lidi mluví?), historii bezdomovectví a prostituce na našem území (víte, čím se légálně živily prostitutky za komunismu?) a praktické rady + tipy na zvládnutí dne venku. Na knížce nejvíce oceňuju snahu autora jít dál než za klasickou definici bezdomovce (zanedbaný člověk, který si za to může sám), a schopnost zprostředkovat čtenáři (ne)známé prostředí na příkladu lidí, kteří ho znají nejvíc. Myslím, že to zvládl na jedničku. Text s...

Dnešním článkem se podle mě pohybuju na dost tenkém ledě. Podobné téma jsem tu postla na konci léta minulého roku . Jenže, za posledních pár týdnů mám pár nových „zážitků“, a tak je potřeba dát si opáčko. Takže znova: Páni a kluci, fakt se mi nelíbí, když na mě pokřikujete jako na psa/troubíte z auta, nebo mi dlouze zíráte do výstřihu (nejlíp ve chvíli, kdy na vás mluvím, a dívám se vám do očí)! Možná to nemyslíte zle. Chápu. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, jak to můžeme vnímat? Já se třeba v podobných situacích cítím hrozně. Obnaženě. Poníženě. Jako kus masa. Vždycky si pokládám otázku, jak zareagovat . Dělat, že nic? Ohradit se? Nevím. Ptala jsem se několika ženských okolo sebe, a ty nejčastěji radí dělat mrtvého brouka. Jenže, je to dobré řešení? Jsou podle mě lepší způsoby, jak dát najevo, že nás ten druhý zaujal. Třeba úsměv (v době bezrespirátorové), nebo milá věta. Nemyslíte? P.S. Sama mám výhrady ke hnutí #MeToo a někdy je podle mě hnané do extrému. Na druhou stranu ...

HBO GO vypustilo před pár dny premiéru seriálu My děti ze stanice ZOO. Natáčelo se v ČR (hodně v Praze) roku 2019. Zatím jsem v půlce série, ale první dojmy z nového zpracování už mám. Dneska je s vámi proberu 😊 Snad ještě na základce jsem četla knížku My děti…, později jsem viděla film. Osud Christianne a její party tak pro mě nebyl neznámým. A upřímně si myslím, že není moc lidí, kteří by o něm nikdy neslyšeli. Od prvního vydání knížky letos uběhne 43 let. Od té doby si příběh žije vlastním životem.  Dokonce to v roce 2014 dotáhl na „pokračování“. V knižní podobě ho najdete pod názvem Christianne F. – Můj druhý život. Zpracování seriálu se v dost věcech od knížky liší, ale nijak mi to nevadí. Poselství ve smyslu Děti, neberte drogy, zůstává zachováno. Děj jako takový se mi hodnotí blbě, protože záběry na puberťáky píchající si háčko , mi nejsou zrovna příjemné. Nicméně o tom to celé je. Zaujaly mě kostýmy, netradiční záběry (tvůrci se divákovi snaž...

Při čtení Továrny na panenky jsem si občas přišla, jako bych v ruce měla jednu z těch knížek o „vášnivém vévodovi“. Nenechala jsem se odradit, příběh dočetla až do konce, a nakonec se mi líbil. V iktoriánská Anglie je historickým obdobím, které mě zajímá. Ve špinavém a chudobném Londýně 19. století, žijí prodavačka panenek Iris, malíř Louis a obchodník Silas. Tři lidi, toužící po uznání, svobodě a lásce, která jejich životy spojí. Tohle ale není slaďák. Proto se děj vyvrbí a stane se mnohem temnějším, než se na první pohled zdá… Na knížce oceňuju hned několik věcí: skvělé vykreslení postav (hlavně záporák Silas), dobovou atmosféru (špína města, počátky emancipace žen, modernizace společnosti…), povedenou obálku a čtivost. Autorka vás bude napínat do poslední stránky. Najde se i pár dějových zvratů. Silase budete pravděpodobně nesnášet, protože romantiku kazí. Musím napsat, že tenhle nenáročný historický román se prostě povedl. Slabší konec, od kterého jsem če...