Glitter Shard

Ráda bych vám představila druhé největší město v ČR z mého pohledu. Přiblížila své oblíbené kavárny, podniky, a taky památky pro případ, že byste se někdy ocitli poblíž a měli několik hodin, popřípadě dnů k návštěvě. Protože v Brně je rozhodně co vidět a nemusí to být tradiční turistická místa. Mojí oblíbenou kavárnou je  Envi café. Chtěla bych kočičí kavárnu vyzdvihnout jednak pro skvělou polohu blízko hlavního nádraží, ale taky díky skvělé obsluze a celkové pohodové atmosféře. Bydlí tu celkem tuším, že devět kočiček, které se rády předvádí a budou vám milou společností. Pro nemilovníky koček doporučuju navštivit v centru například  kavárnu Skog (kde ale bývá hodně plno) nebo Café Placzek na Minoritské. V centru si taky určitě vyjděte na Špilberk, ze kterého je krásný výhled na město, a dole pod ním nevynechejtre Moravskou galerii, kde jsou stálé expozice zdarma.  Jako bonus se mezi patry můžete přemístit pomocí tobogánu 🙂 Pro případ oběda neuděláte chybu  například návštěvou Dřevěn...

Dneska vám chci představit dvě knížky, ta první se jmenuje “Autismus a Chardonnay” , druhá pak “Šlehačková oblaka” . Obě spojují autoři a sice blogeři, jmenovitě Martin Selner, který napsal “Autismus..” a Tereza Salte, autorka “Oblak”. Nejdříve pár slov ke knize Šlehačková oblaka. Na tuto knihu jsem byla hodně zvědavá , Terezin blog docela čtu. Co na knize musím ocenit je krásná obálka, krásné obrázky uvnitř a taky popis života v Norsku, který Tereza v celé knize líčí barvitě, nevynechává místní kulturu, mentalitu Norů, nebo přírodu. Jinak mě ale příběh neoslovil. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla , ale není to nic, k čemu bych se někdy vrátila, a taky mi trošku vadilo časté opakování slovíčka “jsem” v textu. Ale chápu, je to prvotina a určitě bych to nenapsala lépe, proti Tereze nic nemám, jen hodnotím, jak se mi kniha četla. Tereze ale musela dát spousty práce, to zase jo. No a teď k Autismu a Chardonnay, tady bude hodno...

OBSAHUJE SPOILERY! Seriál 13 Reasons Why je vlastně takovou sondou do života na střední škole. Nechybí lásky, hledání se, drogy, alkohol, ale taky hlavně šikana , o které zpočátku tento seriál byl, jelikož hlavní postavu Hannu stála právě šikana život, i když těch důvodů měla víc (proto 13 důvodů proč). První série vysvětlovala důvody, proč Hanna spáchala sebevraždu, druhá se týkala  Hannina soudu do kterého byli zapleteni její spolužáci, na Liberty High totiž nejsou žádní andílci. Nejdříve jsem vůbec netušila o co go, potom mě to ale chytlo. Je to seriál surový, ale pravdivý, co si budem nalhávat. Spousta škol neví jak se šikanou pracovat, spousta děcek se bojí se šikanou někomu svěřit, či s ní bojují sami. Tohle všechno je v seriálu vykresleno spolu s tvrzením, že nikoho neznáme tak dobře, jak si myslíme. Občas mi sledování házelo spoustu otazníků,  jelikož jsem už zapomněla na to, co který člověk udělal. První série se mi ale líbila, druhá byla plná otazníků, celkově to bylo temnějš...

V životě je důležité najít si něco, co vás dokáže vytáhnout z bryndy. Může to být sladké, barevné, chlupaté, můžete po tom začít přibírat, stát se závislým, ale taky to “něco” může být zcela neškodné. Od něčeho sladkého, co mě kdysi tahalo z chmur, jsem se dostala právě k psaní, které mě vytáhlo z chmur hlubokých jak Mariánský příkop.  Vlastně mě psaní provází od doby, co psát umím. Nejdříve to byly různé pohádky hlavně o opičkách, protože ty mé dětské já hrozné fascinovaly, později jsem si psala spousty deníků, které popisovaly (ne)radosti všedních dní, psala jsem i básničky a dokonce kratší knihy, které vycházely online. Psaní prostě miluju a nedovedu si představit, že bych si v životě nic nepsala, i kdyby to měly být “jen” zápisky do diáře. Sbírala jsem citáty a básničky  tvořené písmenky,  připadalo mi to hrozně intelektuální a představovala jsem si, jak potom otevřu ten popsaný sešit, a jednotlivé klenoty mých oblíbených básníků budu číst stále dokola. Pixa...

V minulém článku jsem psala o tom, že už nežiju nějakou dobu s rodiči, což možná někdo z vás nevěděl, a dnes bych chtěla napsat o tom, jak stěhování s přítelem vlastně otevřelo novou životní kapitolu. Ještě než se vrhnu na samotné řádky o stěhování musím nastínit, co tomu předcházelo . Nejdříve to byl maturitní ročník, to je ten, kdy ani po čtyřech letech strávených na gymplu nevíte co dělat se svým životem dále. Po maturitě a dvou přijímačkách a dvou přijetích (jednom částečném, tzn. na jeden obor ze dvou), jsem ze dne na den změnila názor, stáhla svůj zápisový lístek a rozhodla se, že půjdu za přítelem do Brna, který tam už rok studoval. Přesněji řečeno, že se odstěhuju o nějakých 150 km dál na Moravu, protože původem jsem ze Slezska. Po měsících strávených na koleji, kdy bych na tu dobu nejradši zapomněla, to bylo tady. Hledání nového bytu, “našeho” pronajatého bytu. U téhle růže si vůbec nepamatuju, při jaké příležitosti mi byla dána, ale byla od přítele. Na koleji jsem...

Začátkem června vyšla knižní novinka z pera Dominika Landsmana, známého taky jako Moderní fotr. Protože jsem věrná fotrova čtenářk  a záleží mi na životě koťátek, které koupí knih o fotrovi  prý zachráním, naběhla jsem do knihkupectví koupit si Dovolenou s moderním fotrem, tu zmiňovanou novinku, čímž prý zachráním Bulharsko před hladomorem, což je jak jistě uznáte, heroický čin. Knihu jsem měla přečtenou za tři dny, moje postřehy jsou: Kdyby mě nebolelo ucho, smála bych se ještě více. Díky knize jsem dostala pozvání na chlastačku od neznámých kluků ve vlaku, takže pokud se chcete seznámit, zkuste to takto #vyzkousenozavas. Škoda, že kniha nebyla delší. Vážně se mi kniha moc líbila. Je psána z pohledu Nataši (fotrova žena), což ji dělá odlišnou od těch předchozích. Vše začíná tím, že tříčlenná rodinka uvažuje, kam se pojedou rekreovat, a zatímco Nataša preferuje moře, fotr by rád stejně jako každý rok na chalupu. Protože vztah je o kompromisech, jede se k moři. A tady začíná pr...

Hned zkraje chci zmínit, že tohle nebude nijak extra intelektuální počtení, jen mně přišlo fajn napsat něco málo z toho co je nového, jelikož o svém offline životě skoro nepíšu. Takže, pokud vás zajímají novinky, neváhejte a čtěte! Aktuálně jsem nemocná. Sobota pro mě byla ještě pracovní, ale večer jsem to z práce musela vzít přes pohotovost, jelikož bolest ucha se nedala vydržet. Takže, už třetí den si “užívám” zánět v uchu, na který mám antibiotické kapky. Jako bonus mám k balíčku nemoci přibalené i teploty 38 stupňů, takže fakt pecka. Naštěstí je doma přítel, který se o mě hezky stará a doufám, že další dny budou jen lepší, protože to bolí jako prase. Přečetla jsem Dovolenou s Moderním fotrem a viděla Já, Simon. O té Dovolené chci napsat v blízké době článek, možná ještě dneska než zapomenu o co go. Já, Simon mě teda moc nenadchlo na to, jak si to spousta lidí vychvalovalo. Nevím proč mi to připadalo podobné High School Musical. Nicméně se mi to zdálo trošku přitažené za...

Když o víkendu ráno v brzkých ranních hodinách jedu do práce, potkávám pestrou škálu lidí. Začne to, když vylezu z domu. Naše městská čtvrť je na okraji, tudíž moc lidí nepotkám. Prázdné ulice, sem tam člověk. Někdy mi ta prázdnota není příjemná. Potom co dojdu na zastávku, lidi se odněkud objeví. Před pár minutama vylezli z peřin a teď jsou nuceni nastartovat mozky a fungovat. Jak se tramvaj řítí střemhlav z kopce, nastupují do ní lidi vracející se z party, ještě lehce s hladinkou, lidi, kteří jsou v hladince stále potopení, bezdomovci, které z brlohů vylákalo světlo a městský ruch, či pracanti pro které je víkend pouhé slovo. Vykřičené domy mají otevřená okna. Někteří v tramvaji se snaží ukořistit ještě chvíli ve snové krajině, jiní vzbuzují respekt a strach. Čím blíže se šalina přibližuje k nádraží, lidi přibývá. Jedou si užít dnešní den. Na kraji cesty postávají skupinky před non-stopáčem a já si říkám, jaké to pro ně musí být, dýchat už nekolik hodin alkoholové výpary. Jednou jedi...

Už někdy od rané puberty jsem snila o tom jaké to bude, až budu bydlet sama a stane se ze mě velká holka. Představovala jsem si všechny ty supermoderní domy a byty, prostor zalitý sluncem ozdobený  květinama, kolem pobíhající kočky a ty nejskvělejší obrazy visící na zdi. Tehdy mi ještě nevadilo, že nevím jak se platí nájem , či odpad, ale jak roky utíkaly, začalo mě to trápit a všechno jsem se snažila zjistit. Abych byla připravená, protože kdo je připraven, není zaskočen. Těšila jsem se na všechny ty dny a věci, které si budu moct zařídit podle sebe tak jak chci já, jak si budu moci kreslit, zpívat a tančit zároveň a jak budu jíst jen to, co sama uznám za vhodné. Když se to v mých dvaceti letech stalo, a já definitivně zvedla kotvy z rodinného sídla, absolutně jsem si neuměla představit, že ne vždycky bude všechno zalité růžovou barvou. Viděla jsem jen duhy a jednorožce. Realita někdy obsahuje pytlíky z čaje v dřezu, což nesnáším, a taky kompromisy, kdy musíme pamatovat na to, že kro...

Už je to pár dní co jsem zjistila, že jeden z mých oblíbených youtuberů zmizel z Twitteru, teď zrušil i pořad na který jsme se s přítelem doma rádi dívali. Jeho důvody jsou samozřejmě pochopitelné ale je mi to líto, protože byl podle mého názoru jeden z mála lidí na Youtube,  jehož sledování nebylo ztrátou času. A to mě přivádí k zamyšlení a vytvoření možných důvodů proto, aby tvůrci opoustili internetový prostor. (Pokud víte koho myslím, prosím nepište do komentářů, dopřejme mu reálný život). Nedostatek času a chuti k internetové činnosti  jsou podle mě základními pilíři internetového odcházení. To si tak založíte blog, Youtube kanál, Instagram, či další sítě a platformy, a následně zjistíte, že buďto nemáte čas na tvoření pořádného obsahu a nebo vás to přestane bavit. Proto jednoduše zmizíte žít reálný život ve kterém se můžete úspěšně realizovat. Za další důvod považuju internetový vztah s hatery, trolly a samotným tvůrcem, o tom se více rozepíšu.  Kolikrát chcete jako autor vyjádři...

Zamysleli jste se někdy nad tím, co je a není ženské? Jestli se chováte dost žensky? Jak by měla správná žena vypadat a jak se chovat? Jestli je správné panenky vyměnit za autíčka? Pokud jste alespoň na jednu otázku odpověděli ano, tak vítejte u nového článku 🙂 Když jsem byla malá, n ebyla jsem typicky roztomilá holčička . Přesněji řečeno, byla jsem taková jen na první pohled, zahrnovalo to culíky a holčičí oblečení. Na druhý a důkladnější, byste si všimli následujícího: Lezla jsem po stromech. Panenky netvořily jediné moje oblíbené hračky, hrála jsem si spíše s plastovými zvířátky. Moje oblečení se stalo špinavým přibližně do půl hodiny. Rozbité koleno a modřiny byly na denním pořádku. Odmítala jsem nosit kabelky, místo toho byly všechny věci nastrkané po kapsách, občas to dělám doteď. Teď by někdo mohl namítnout, že jsem se docela chovala jako kluk. Možné to je, ale nevadí mi to. Já si totiž myslím, že i tak jsem byla holčičí a že se nedá jednoznačně říci, co je a není typické a s...