Jak jsem chtěla bydlet sama a jak se to nakonec stalo

Už někdy od rané puberty jsem snila o tom jaké to bude, až budu bydlet sama a stane se ze mě velká holka. Představovala jsem si všechny ty supermoderní domy a byty, prostor zalitý sluncem ozdobený  květinama, kolem pobíhající kočky a ty nejskvělejší obrazy visící na zdi.

Tehdy mi ještě nevadilo, že nevím jak se platí nájem, či odpad, ale jak roky utíkaly, začalo mě to trápit a všechno jsem se snažila zjistit. Abych byla připravená, protože kdo je připraven, není zaskočen.

Těšila jsem se na všechny ty dny a věci, které si budu moct zařídit podle sebe tak jak chci já, jak si budu moci kreslit, zpívat a tančit zároveň a jak budu jíst jen to, co sama uznám za vhodné.

Když se to v mých dvaceti letech stalo, a já definitivně zvedla kotvy z rodinného sídla, absolutně jsem si neuměla představit, že ne vždycky bude všechno zalité růžovou barvou. Viděla jsem jen duhy a jednorožce. Realita někdy obsahuje pytlíky z čaje v dřezu, což nesnáším, a taky kompromisy, kdy musíme pamatovat na to, že kromě sebe živíme i dalšího tvora.

První problémy přišly s hledáním nového domova. Jako dva studenti jsme s přítelem měli a máme omezené možnosti, takže sehnat slušný byt za dobrou cenu ve kterém máte šanci, že si vás majitel vybere jako podnájemníky, byl docela oříšek. Ale rozlouskli jsme ho tak, jak jsme nejlépe uměli. Musela jsem překousnout pár věcí a umlčet některé svoje představy o bydlení, ale důležité bylo, že jsme našli nový domov. A hlavně v něm bydlíme jen my dva.

Najednou mě nikdo nevolal k obědu. Nikdo neřešil a neřeší, jestli mám uklizený pokoj. Najednou se samo to prádlo nevypralo. Bylo zapotřebí se spoustu věcí naučit, poučit se a spoustu věcí zjistit, popřípadě využít četných rad po telefonu, ale už docela dlouho bydlíme a je nám fajn.

Když si chci číst, čtu si. Když mám hlad, uvařím na co máme s přítelem chuť. Když se mi nic nechce jen tak ležím/e v posteli, díváme se na film nebo si povídáme. Někdy jsme zalezlí každý v jiné místnosti a děláme svoje věci, já třeba píšu na blog, přítel se hrabe  v součástkách a tvoří nové přístroje. Děláme si všechno po svém, neměnila bych.

A když mi je přece jen smutno po tom, jak mi babička každý víkend chystala rohlíky s nivovou, či vajíčkovou pomazánkou, zatímco jsem se dívala na pohádky,  a pak jsme si povídaly, sbalím si věci a za rodinou dojedu. Jakmile mi ale začne chybět samota, což zahrnuje i určitou volnost, zase se vracím domů. A tak je to fajn.

Myslím, že je dobře, že žiju (skoro) sama. Jsem dospělejší a soběstačnější, pomohlo mi to.  Taky jsem přišla na to, že nemusím mít ten nejstylovější nábytek, abych se cítila doma.

P.S. Těším se, až si splním představy o bydlení, ale kdy to bude to netuším.

P. P. S. Každý občas potřebuje se vrátit domů k rodině, můžeme být přitom velcí jak chceme.

Nádhledový obrázek je z Pixabay.com, CC0 1.0.