Co je a není holčičí, čili ženské

Zamysleli jste se někdy nad tím, co je a není ženské? Jestli se chováte dost žensky? Jak by měla správná žena vypadat a jak se chovat? Jestli je správné panenky vyměnit za autíčka? Pokud jste alespoň na jednu otázku odpověděli ano, tak vítejte u nového článku 🙂

Když jsem byla malá, nebyla jsem typicky roztomilá holčička. Přesněji řečeno, byla jsem taková jen na první pohled, zahrnovalo to culíky a holčičí oblečení. Na druhý a důkladnější, byste si všimli následujícího:

• Lezla jsem po stromech.
• Panenky netvořily jediné moje oblíbené hračky, hrála jsem si spíše s plastovými zvířátky.
• Moje oblečení se stalo špinavým přibližně do půl hodiny.
• Rozbité koleno a modřiny byly na denním pořádku.
• Odmítala jsem nosit kabelky, místo toho byly všechny věci nastrkané po kapsách, občas to dělám doteď.

Teď by někdo mohl namítnout, že jsem se docela chovala jako kluk. Možné to je, ale nevadí mi to. Já si totiž myslím, že i tak jsem byla holčičí a že se nedá jednoznačně říci, co je a není typické a správné pro určité pohlaví. I když v dětství toho hodně ovlivní rodiče, školky a školy. Holky se učí vařit, kluci vyrábět ze dřeva, ale co když chtějí holky taky vyrábět? Zajímá to někoho?

Ponaučení do života: Každý by měl nosit, dělat a vypadat tak jak je mu libo a to po celý život, bez toho, aby mu do toho někdo mluvil.

Jak to se mnou vypadalo a vypadá dál?

Jak jsem rostla, občas mě přepadly holčičí chvilky plné šminek, pečlivých studií make-up tutoriálů na Youtube a hodinového trávení u zrcadla. Nikdy mi to ale moc dlouho nevydrželo. Ne, že bych se nesnažila, ale ruce se mi třepou při pouhé aplikaci řasenky div si nevypíchnu oko, vlasy mám kolikrát jako lev Alex a make-up mi absolutně nevydrží, takže je to celkem otrava. Mnoho povyku pro nic.

Taky jsem hodně zpohodlněla, je to dané asi i tím, že mám stálého přítele, který mě viděl v nejrůznějších situacích a podobách, takže nemám důvod vstát hodinu před tím než se vzbudí abych ze sebe udělala člověka. Kolikrát se mi ráno nechce absolutně dělat cokoli navíc, než vstát, vyčistit si zuby, najíst se a oblíknout, někdy je lenost prostě silnější, než touha po domnělé dokonalosti. Přesto se alespoň trošku namaluju.

Mám období a chvíle hlavně, když jdu třeba do divadla, na oslavu, do práce a tak dále, kdy se snažím, abych vypadala co nejlíp. To jsem ochotná u toho zrcadla strávit i tu hodinu, takže to se mnou není až tak zlé, a i kdyby bylo, je to moje věc, jak vypadám a co nosím, no ne? Nemusím mít podpatky a sukni, abych byla ženou a taky nemusím řešit jen typicky ženská témata, jako jsou šminky, Instagramy a kabelky. Jsem jaká jsem a vyhovuje mi to.  Spíš než v podpatcích mě potkáte v teniskách a s batohem. Možná nejsem typicky ženská, ale jsem to já.

P.S. S čím nesouhlasím jsou řeči typu:  „Jsi ženská, tomu nemůžeš rozumět.” „No jo, ženská za volantem.” nebo: „Tohle nemůžeš vzít, je to na ženskou moc těžké!” Grr, není to pravda.

Máte na téma názor? Co je a není pro tebe typicky ženské? Dá se to říct? Napište do komentářů 🙂