Glitter Shard

Dneska tu pro vás mám opět příběh, který se opravdu stal. (Před pár dny). Obsahuje kulturu, časový pres a dobrý konec 😊 Na Vánoce jsem dostala od přítele dvě vstupenky do divadla. Co začala korona, v divadle jsme byli všehovšudy čtyřikrát, což je na naše klasické poměry málo, takže mě dárek moc potěšil. Jenže, korona časy jsou korona časy, a tak nás vůbec nepřekvapilo, že většina programu byla pro nemoc zrušena. Výjimkou se stalo právě naše představení, to se hrálo v termínu. V den D jsme měli hodinu do chvíle, než bylo nutné vyrazit . Děsně foukalo a poslušně přiznávám, že jsem byla líná jet MHD. Přemluvila jsem tedy přítele, že pojedeme autem. Přítel souhlasil, a s vidinou trochu více času začal umývat nádobí. Z domu jsme vyrazili 17:55. Divadlo začínalo 18:30. Cesta zabrala asi 20 minut. Doteď vše ok. Ve tmě jsme dojeli před divadlo, kde nás čekalo „nečekaně“ plné parkoviště! Začali jsme brázdit okolní ulice. Čas nemilosrdně ubíhal kupředu. Teď nebo nikdy...

Občas mám období, kdy nemůžu spát . Nijak to neřeším, protože to není zas tak často. V tyhle bezesné noci končím většinou u knížky, nebo ntb. Případně koukám na seriály, nebo píšu na blog jako třeba teď. Většinou však zkouším znova usnout. Kdo by dobrovolně vstával třeba ve 4 ráno? To pak záleží na mém mozku a na tom, jak moc se „rozjede“. Můj mozek totiž umí málokdy vypnout. Někdy je jeho „řeč“ tak ohlušující, že už prostě neusnu a přemýšlím nad kdečím. Dneska třeba o životě s vysokou citlivostí a projektu Posviť si, který sdílela Verča. Osobně se považuju za empatického a hodně emočně založeného člověka. Nálepka „přecitlivělá“, by na mě v mnoha ohledech seděla. Spoustu věcí si beru až moc, rozbrečí mě i kreslený Bambi a umím si vymyslet scénáře hodné Oskara. S tím vším se učím pracovat. A ono, jeden čas jsem chodila i dost intenzivně na terapie. Život s vysokou citlivostí mi přináší řadu nevýhod, ale má taktéž svoje světlé stránky. Jako všechno. Občas je však ...

Zdravím vás při úterním večeru 🙂 Dneska si dáme povídání o tom, jak se mi daří v práci (malinko naťuknu svoji novou profesi), a taky zhodnotím uplynulý holčičí víkend. Pár řádků o práci: Pracuju s turisty v informačním centru. Můžete si u mě koupit pohled, vstupenku na nejrůznější akce, nebo si nechat poradit, jak se dostat z místa A do místa B. Práce je to různorodá a baví mě. Občas je však pro mě náročné zvládat hektické dny (zpravidla pondělí a pátky). V tyhle dny se s kolegyní prakticky nezastavíme a musím se jo hlídat, abych nanesekala chyby a zůstala klidná. Stresman se ve mně nezapře a tyhle dny beru pořád docela těžce. Navštěvují nás všechny věkové kategorie; nejvíce důchodci a lidi ve středním věku. Většina zákazníků je v pohodě, ale najdou se i pěkní protivci. Holt to je úděl práce s lidmi. Jsem ráda, že po zkušenostech v knihovně mě jen tak něco nezaskočí. Jak radí Dušek, snažím se nebrat si nic osobně. Každopádně jsem si už pracovně jistější a nemám chuť zahrabat se ...

Depka v knížce. Takhle bych zhodnotila útlé dílo spisovatelky Viktorie Hanišové ( Anežka , Houbařka , Rekonstrukce ). Autorka si pro soubor povídek vybrala témata sebevraždy, úzkosti, deprese, a taky smrti. Nic veselého. Přesto jsem knížku zhltla za pár večerů. Nejvíce mě zaujala povídka Díra o mladé manželce, která neunese péči o domácnost a malé děti. V průběhu let se její psychický stav zhoršuje, až nakonec vyvrcholí rozpadem rodiny a vlastní osoby. Nejmíň jsem se začetla do povídky Běžkyně na dlouhou trať. Tu jsem popravdě příliš nepochopila a nijak mě nezaujala. Za zmínku stojí i povídka Pozůstalost o dávné lásce. Knihu doporučuju čtenářům v dobrém psychickém rozpoložení. Mít depku, a tohle číst rozhodně není nic příjemného. Řekla bych, že Hanišová má i lepší knihy (jako třeba Anežku), ale  Dlouhá trať je příjemnou jednohubkou. Za mě se jedná o příjemný čerstvý vítr v českých literárních vodách. Náhled: canva.com