Glitter Shard

Dneska se s vámi chci podělit o příběh, jak jsem nečekaně přišla ke kytce a táhla ji x km pěšky do kopců #koronaprochazky; cestou necestou jen proto, aby nezůstala u popelnice. Z nálezu mám fakt radost a upřímně doufám, že „kytka“ přežije, protože k nám domů sedla jako p*del na hrnec. Hezky se usaďte, dejte si něco dobrého, začínám vyprávění: Bylo nebylo jedno polojasné sobotní dopoledne. Dvě velké kamarádky se vydaly na procházku do přírody a cestou u popelnice zahlédly „něco“. Při bližším zkoumání zjistily, že se jedná o „kytku“ v obalu a u nálezu ležel následující lístek: „Ujmi se mě, děkuji“. Mladší a menší z nich (jako já) si přišla jako Alenka v říši divů nicméně dlouho neváhala, výzvu uposlechla a rozhodla se, že radši „kytku“ vezme s sebou na procházku, jelikož při zpáteční cestě by už mohla být fuč. Procházka to ale nebyla ledajaká. Velkou většinu cesty šly ty dvě do kopce a do kopce s „kytkou“, která váží přinejmenším kilo se jde o dost hůř ...

Dost často s  Domčou probíráme naše blogy a myslím, že je to jedna z věcí, která naše kamarádství spojuje. Třeba včera jsem v téhle souvislosti vytáhla svoje oblíbené téma, a sice sdílení + otevřenost na sociálních sítích (a blogu). Můj momentální pohled na věc s vámi dneska proberu 🙂 Sama za sebe můžu říct, že střídavě procházím stavy nesdílet vůbec nic/ sdílet možná až příliš (to už jste možná zaznamenali). Furt zkrátka hledám polohu, kde si to sedne a budu s tím v pohodě. Pořád si taky myslím, že přes některá témata nebo okolnosti u mě nepojede vlak (třeba fotky s přítelem, rodinou, kamarády), ale momentálně jsem v rozpoložení, kdy se mi zdá, že jsem možná nejsdílnější za celou svoji blogovou „kariéru“ a je to pro mě ok. Tomuhle stavu říkám Sdílím, když to cítím. Letní vzpomínka na jednu boží sukni. Jak jsem k tomu došla? Základní změna je v tom, že se nesnažím sdílet “na sílu” , už ne. Teď už vím, že někdy je l epší si věci nejdřív odžít a až postupem čas...

Tenhle článek jsem původně ani nechtěla psát, ale třeba se někomu bude hodit přečíst si zase další zkušenost a tipy. Nicméně, a to zdůrazňuju; piercing je individuální záležitost! Předchozí povídání o piercingu jsem skončila tím, jak doufám že už s ním nebudu mít problémy. Kdyby to bylo v pohodě, nevznikl by tenhle článek, takže vás nebudu napínat. Nakonec jsem piercing musela vyndat, a nikdy už do podobného zkrášlování těla nejdu. V článku bych taktéž chtěla zmínit věci, které vás před aplikací piercingu možná ani nenapadnou. Začnu asi tím, že momentálně bych do piercingu hlavně na nose (nostrilu) nešla, i kdyby se brzo otevřela studia. Je to sice můj neodborný názor , ale podle mě není nejlepší mít čerstvě propíchnutý nos a nosit x hodin něco na obličeji. Kdybych se měla rozhodovat znovu; počkám, a to i z důvodu, že doba je prostě nejistá, náhodou budete mít problém a třeba zase všechno zavřou. Berte to jako moje doporučení 😊 Druhý bod: než jsem do piercu šla, dos...

Poslední dobou na seriály moc nekoukám a když už tak pravidelně nezkouknu celou sérii, nicméně teď jsem udělala výjimku a podlehla novému netflixovému hitu s názvem Emily in Paris . Moje dojmy si teď můžete přečíst. Jestli jste seriál viděli jsem zvědavá, jak se vám líbil 🙂 Napište mi do komentářů ! Musím říct, že bez tohohle seriálu se určitě obejdete a rozhodně to není „must see“.  Na druhou stranu, možná vám teď zpříjemní pochmurné korona dny doma a zavzpomínáte na oblíbený Sex ve městě (myslím, že je to dokonce od stejného seriálového tvůrce), svět bez roušek a vůni dezinfekce. O čem je děj? Photo by  Isaiah Bekkers  on  Unsplash Emily je hezká, na první pohled dobře oblečená, přátelská, mladá Američanka, která pracuje v marketingu a díky náhodě se dostane k  pracovní pozici v pařížské marketingové firmě. Neznalá jazyka, seznamuje se s městem lásky, propadá kouzlu pařížských zakoutí a jako na běžícím pásu potkává francouzské fešáky (jakože hal...

Malý pražský erotikon je knížka, u které se budete minimálně usmívat a možná i brečet. Hlavním tématem je láska ve všech podobách a 431 stránek uteče jako nic. Četba se mi moc líbila a Hartl opět nezklamal, takže si ji pojďme trochu rozebrat 😊 Táňa, Zbyněk, Tomáš s Cyrilem a na druhé straně Marta, Honza, Adéla a Petra. Dvě rodiny, dvě řadovky, dva psi a jedno město – Praha. V tomhle románu sledujeme jejich životní příběhy od roku 1975 do období nedávného a během té doby se v obou rodinách stane spousta věcí, jak už to v životě bývá. Přijdou vzlety, pády, touhy, sny i nečekané události a na pozadí toho všeho obě rodiny drží pohromadě, aspoň zdánlivě. Knížka je napsána svěžím jednoduchým jazykem, čekejte hodně přímé řeči, stejně jako vtipné i smutné okamžiky a protože sledujeme velké časové období, v žádném roce se děj moc nezasekne , což mi ale vůbec nevadilo.Kdo nemá rád sprostá slova v četbě možná bude zklamaný, ale mně osobně nevadí. U některých část...

Už několikátý den po sobě prší. Kapky rytmicky dopadají na okenní tabulku, za okny je vidět kouř z komínů domů a pohled ven může být smutný a depkoidní. Korona situace celému upršenému počasí navíc nasadila korunu. Dneska se dočtete, jak teď celou situaci prožívám, co dělám celé dny a co vám doporučím k poslechu a čtení 😊 Většinu času jsem teď doma , i když by jiná odpověď byla určitě zajímavější. Čas trávím buď společně s přítelem, pokud má home office, nebo s Baxinou (králíkem) v případě, že přítel odchází do práce. A takový malý králíček to byl, teda ehm v našem případě nikdy nebyl. Kromě toho, že mám teď více volna nese s sebou pobyt doma i povinnosti. Každý den dopoledne máme povinnou distanční online výuku některých předmětů přes Google meet a je to prostě zvláštní. Přestože se „vidíme“, „slyšíme“ a probíráme učivo není to jako ve škole a mně osobně to vyhovuje i nevyhovuje. Zjistila jsem totiž, že i když je sakra pohodlné zabalit se do deky a nenamalovaná s...

Dlouho tu nebyl knižní tip, je načase to změnit. Tentokrát vám představím knížku Doktor spánek, která se mně osobně líbila mnohem víc než Osvícení, to vám můžu prozradit hned na začátku. Proč zmiňuju zrovna Osvícení? Protože právě na něj navazuje. Možná jste si stejně jako já na konci Osvícení říkali, jak to bylo s Wendy a malým Dannym dál. Věděli jsme, že přežili, ale jak se jim dařilo po událostech, které se staly v Overlooku? Wendy nějakou dobu ještě žila, a nakonec zemřela na rakovinu plic. Danny vyrostl, zestárl a dost dlouho kráčel v otcových alkoholových šlépějích. Život nežil, spíše přežíval v náruči neznámých žen, popřípadě potloukáním po barech. Po sérii stěhování nakonec zakotví v poklidném městečku, kde začne pracovat nejdříve jako údržbář, p ozději jako pracovník hospicu a právě tady najde svoje poslání ; jako doktor Spánek pomáhá umírajícím přejít na druhou stranu. Na pozadí celého příběhu tedy sledujeme dějovou linii, kdy Danny znovu získává kontrolu nad ži...

Myslím, že se snažím žít zodpovědněji k životnímu prostředí, ale do zero waste a kompletní eko domácnosti mám ještě daleko. Přesto bych se označila za trošku eko člověka; poslední roky nakupuju hlavně v sekáči, snažím se redukovat plast i papír, třídím odpad, líčím se hlavně přírodní kosmetikou, piju ze skleněné lahve a takových maličkostí běžných dní bych našla ještě plno. I tak mě ale pár týdnů zpátky začala hlodat jedna myšlenka a sice, jestli vlastně nejsem eko pózer když občas nakoupím kosmetiku nebo oblečení ve fast fashion obchodě, případně v obchodě, který není zrovna dvakrát eko friendly. Po dlouhé době jsem totiž právě tam koupila kalhoty, svetr i kosmetiku a měla z toho trošku špatný pocit. Podpořila jsem něco, proti čemu se snažím bojovat! napadlo mě tehdy. Na jednu stranu mě to pobavilo. Já, holka, co ještě čtyři roky zpátky žila hrozně konzumně, skříně se jí prohýbaly pod fast fashion a až do chvíle, než se odstěhovala od rodičů se nad životním prostředím moc n...

Už je to tady. Nastala chvíle, kdy i já musím napsat závěrečnou práci do školy, protože konec studia se nenávratně blíží (trochu mě to děsí). Na konci semestru jsem s vámi sdílela moje trápení s výběrem tématu a komunikací online. Během léta jsem si vyhledala informační zdroje, a v průběhu září jsem začala psát. Jak mi to jde? Finální informace k tématu jsem vedoucí předložila přibližně v půlce minulého měsíce a pak začala pomalu pracovat. Musím říct, že občas se s tím docela trápím, protože hodit myšlenky na papír (v mém případě do ntb) je o hodně těžší, než jsem si myslela. Ještě minulý rok mi nebylo moc jasné, proč lidi okolo mě tráví psaním závěrečných prací celé dny, teď už tomu začínám rozumět. Někdy se přistihnu, jak doslova čumím na blikající kurzor, v hlavě milion myšlenek a nenapíšu nic. Jindy se dostanu do psacího transu, a tak se do toho zavrtám, že chvíli trvá, než se zase vrátím zpátky na zem. V takové chvíli si přijdu jako totální mimoň(ka). Prvních deset stran už mám...