Sdílím, když to cítím
Dost často s Domčou probíráme naše blogy a myslím, že je to jedna z věcí, která naše kamarádství spojuje. Třeba včera jsem v téhle souvislosti vytáhla svoje oblíbené téma, a sice sdílení + otevřenost na sociálních sítích (a blogu). Můj momentální pohled na věc s vámi dneska proberu 🙂
Sama za sebe můžu říct, že střídavě procházím stavy nesdílet vůbec nic/ sdílet možná až příliš (to už jste možná zaznamenali). Furt zkrátka hledám polohu, kde si to sedne a budu s tím v pohodě. Pořád si taky myslím, že přes některá témata nebo okolnosti u mě nepojede vlak (třeba fotky s přítelem, rodinou, kamarády), ale momentálně jsem v rozpoložení, kdy se mi zdá, že jsem možná nejsdílnější za celou svoji blogovou „kariéru“ a je to pro mě ok. Tomuhle stavu říkám Sdílím, když to cítím.
Jak jsem k tomu došla? Základní změna je v tom, že se nesnažím sdílet “na sílu”, už ne. Teď už vím, že někdy je lepší si věci nejdřív odžít a až postupem času o nich psát; ve chvíli kdy jsou uvnitř zpracované, neubližuje nám jejich probírání a netrápí nás tolik “kdo to bude číst”.
A tak jsem s vámi v poslední době sdílela věci, co mě štvaly + mrzely, i když jsem je původně sdílet nechtěla, ale jakmile jsem si jimi prošla a uzavřela to, už mi nevadilo hodit je sem (pořád zpracovávám fakt, že online prostor = místo, kde je tráva často zelenější, a kde lidi žijou v dokonalém světě, i když se to v posledních letech docela mění). Mám na mysli třeba svoji zkušenost s piercingem nebo skutečnost, že mě vyšoupli z praxe. Kdo ví, třeba se časem dostanu i k “zajímavějším” věcem, co se mně/okolo mě dějou 🙂
Náhled: Photo by Benjamin Sow on Unsplash
Komentáře
Okomentovat