Glitter Shard

Před létem mi přítel řekl, že si chce splnit jedno přání a sice to nebylo nic menšího n ež vlastnit 3D tiskárnu . O existenci této vymoženosti vím už nějakou dobu, ale nikdy bych nepomyslela na to, že ji budu mít doma. Kvanta knížek a figurky andělíčků to jo, ale 3D tiskárnu? Pff, moc technické, nic pro mě. Moje první dojmy byly ryze skeptické , další krám do bytu a navíc tak drahý, k čemu by mu byl? Jenže, mluvil o tom s takovým zápalem a v očích mu zářily jiskřičky nadšení, že b ylo jasné jak to dopadne.  Plán byl, že si tiskárnu postaví sám, technikou zvanou DIY a tak se taky stalo, stavěl xxx měsíců, většinou jsem u toho nebyla nicméně, kdyby byl zájem, můžu ho poprosit o sdílení stavitelského umu. Když byla tiskárna konečně na světě , začal řešit co tisknout. Naštěstí mu k tomu dopomohla moje (ne)šikovnost, a tak jedna z prvních věcí co se vytiskla byla kolečka do vysavače. Příští rodinné návštěvy získal další nápady: Tady vytiskne držák na kafe, tady opraví skříňku a už to jelo. ...

Na knížku Do vody jsem se těšila dlouho, chtěla jsem si ji dokonce koupit, protože mám doma i Dívku ve vlaku od stejné autorky a ta se mi líbila hodně. Nakonec jsem si Do vody nekoupila, ale půjčila v knihovně a jsem ráda, že se tak stalo  jinak by putovala na internet coby adept k prodeji. Nebylo to vyloženě blbé  to je zapotřebí napsat, i když recenze jsou všelijaké. Mělo to zajímavý námět, ze kterého se podle mě dalo vytřískat mnohem více, ale budiž. Co mě otravovalo bylo množství postav, protože za chvíli jsem se ve změti jmen ztrácela a chvilkama nevěděla kdo je kdo a co udělal, proto bych na postavách co se týče “přepínání” v kapitolách, ubrala. Další věc, co se mi na knize moc nelíbila je fakt, že děj se nikam moc neposune. Já vím, já vím, vyšetřuje se vražda a to nějakou dobu trvá, ale stejně si myslím, že se to dalo napsat jinak a lépe. Do vody jsem vkládala velká očekávání a ta se nenaplnila. A tak vyvstává otázka, je bestseller opravdu to nejlepší co si...

Ženské i mužské pohlaví odjakživa krouží tak nějak kolem sebe. Náhoda?  Nemyslím si. V dnešním článku rozebereme jak se z Božského stává prostě jen -ský a že je to vlastně dobře a v pohodě. Nic vám neukáže partnera v dokonalém světle tak jako společné bydlení. Sdílet několik desítek metrů čtverečních je dokonalý návod jak poznat, že je načase to zabalit nebo dojít k oltáři . Ti, kteří zkrátka občas nepřehlídnou oblečení poházené na zemi, pytlíky od čaje ve dřezu nebo hučení  DIY 3D tiskárny, budou trpět. Těm druhým nezbyde než se začít křečovitě usmívat a hrát mrtvého brouka, protože jinak je to zručný, schopný a pracovitý muž/žena a pokud jsou jenom tyto drobné banality skvrnou ve vztahu, pak je všechno v pořádku. Přestože si občas řeknete, proč jste si radši nevzala Pištu Hufnágla  když se jinde zdá být tráva zelenější, co je hozený pytlík od čaje oproti spravení záchodu a starosti o rodinu? A přiznejme si to upřímně, když je venku bouřka/tma/sychravo jsme rády, že se v noci máme ke...

Když neznámý člověk napíše na Facebook znamená to, že jsme kamarádi? O existenci Facebooku jsem se dozvěděla někdy na základce tuším, že to bylo v sedmé třídě. Do té doby mezi námi frčelo libko, ICQ, Alik.cz nebo Xchat*. Pokud jste mladší ročník tak ne, nebylo to za doby kamenné nýbrž pár lez zpět (#90s kid). *Jestli vás to zajímá, tak o existenci internetu vím asi od roku 2003. Já do té doby Facebookem nepolíbená, jsem se k němu připojila jako poslední z posledních v deváté třídě a bylo to pro mě jako bych se ocitla v Říši divů. Zdárně se zorientovat mi trvalo nějakou dobu a tyto chvíle vystihují statusy o každé kravině, nekonečné série selfíček a seznam přátel dlouhý jako toaletní papír. Licence obrázku CC0, zdroj Pixabay.com S délkou seznamu přátel souvisí to, že mít jich 200 bylo hrozně cool, ale ne tak cool jako mít “přátel” tisíc. No a, že nevíte kdo se skrývá pod číslem 960 ve vašem seznamu? Bylo to vlastně jako teď, kdy se někteří honí za followery na Instagramu. Naš...

Občas mám chvilky kdy bych psala, až bych brečela. K mé smůle ovšem prožívám i ty, kdy mi v hlavě protéká myšlenkový vodopád a to si potom přijd u jako rybář, který stráví den u řeky a na břeh nevytáhne nic. Psací mód mi dost často komplikuje fakt, že se právě nacházím ve škole/v MHD / mezi lidmi / doplň si sám, nebo taky doma, jenže doma mi to komplikuje zase třeba hora neumytého nádobí a než ho umyju, potřeba psát mě opustí, a tak pořád dokola. Ve výsledku to vypadá tak, že spíše nepíšu, než píšu: „Mám chuť něco napsat na blog.” (sedám k ntb, přihlásím se do blogu a horlivě kliknu na “vytvořit příspěvek”, v hlavě mám několik možných námětů). O 5 minut později: „Sakra, sakra, soustřeď se a něco napiš!” O deset minut později: Vzdávám to, naštvaně zaklapnu ntb a jdu dělat jiné věci. Možná vás teď napadne, proč vlastně nepíšu třeba v tom MHD nebo kavárně, v psacím módu? To máte tak: Nedokážu se mezi lidmi soustředit,  a nejlíp se koncentruju v naprostém tichu. Když...

Zdá se mi, že už v září byly v supermarketu k vidění vánoční kolekce, v říjnu okupovaly regály stoprocentně. Obchody nahodily vánoční podobu taky někdy v říjnu a momentálně to venku vypadá, že Vánoce jsou za rohem, přestože nějaký pátek do nich ještě zbývá. Každý rok touto dobou u mě býval ve znamení lámání si hlavy koho čím obdaruju. Dělalo mi to skutečnou starost, protože mým cílem bylo aby dárek potěšil. Vždycky jsem se snažila se opravdu zamyslet nad tím co kupuju a nekupovat knížku tomu kdo vím, že nečte. Peněžní dárky (ve stylu, že vás někdo obdaruje pěnezi v obálce) potom neuznávám pokud si o to člověk sám neřekne, protože není nic jednoduššího než dát takový dárek. Zapláče možná tak vaše peněženka, ne mozek. Zkrátka a dobře, můj předvánoční čas se skládal ze stresu, nekonečného lámání si hlavy a chvil, kdy jsem se neohroženě vrhlala do víru předvánočních mačkanic do fronty jak na banány.  Letos jsem rezignovala. Nikdo nedostal otázku co si od Ježíška přeje, jelikož odpověď ča...

Jestli je něco co mě na dnešním světě fakt štve tak je to to, jak málo spolu my lidi mluvíme. Teda my spolu mluvíme často, ale prostřednictvím neživých blikajících věcí , které jsou pro některé z nás až moc důležité. Skrze telefony.., si projevujeme lásku, nenávist, nebo se svěřujeme. Skrze telefony spolu trávíme čas přestože jsme v místnosti obklopené lidmi . Skrze telefony nejsme nikdy sami, ale přesto nejsme spolu. V běžné komunikaci potom probíráme často malichernosti, je možné to změnit. Včera jsem se účastnila s kamarádkama zajímavé přednášky s názvem Lidé z praxe. Včerejším hostem byl potom písničkář Tomáš Klus, který mluvil právě i o tom, jak bychom ve společnosti spolu měli zase začít mluvit, hlavně o důležitých věcech. Vysvětloval jak žijeme v bublině  kdy ranní snídaně má osm tisíc liků, zatímco pohled na zaplalastovanou přírodu jen třicet, protože tento pohled nechceme vidět a co nevidíme tak logicky se nás netýká a nepustíme to do naší bubliny. Radši dáme srdíčko roztomil...

Dneska jsem byla v kině na hodně očekávaném filmu tohoho roku, konkrétně na Bohemian Rhapsody o skupině Queen. Trailer jsem poprvé viděla v září, když jsme s přítelem navštivili kino kvůli Úsměvům smutných mužů   a už tenkrát jsem říkala, že na Bohemian Rhapsody musím jít. No a dneska přišel ten den, kdy jsme po škole s holkama vyrazily a užily si 2 hodiny a 15 minut kvalitního filmu plného muziky, pohledů do života Freddiho a stejně tak osudu celé skupiny. Na můj vkus to mohlo být kratší, ale to je můj osobní názor, jinak jsem s filmem velmi spokojena, protože si nehraje na bulvární snímek  a spíše se snaží o pohled do vzniku legendy jménem Queen.  Ale stejně si myslím, že realita byla poněkud divočejší. Notoricky známé věci o Mercurym jsou zmíněny jen tak mimoděk. Zdroj obrázku , licence CC0. Nejsem potom přilišný znalec skupiny ani skalní fanoušek, takže nevím, v jaké míře se rozcházel děj s realitou, ale můj názor je takový, že pro tu silnou atmosféru v kině, stojí za to na film ...