Potřeba psát

Občas mám chvilky kdy bych psala, až bych brečela. K mé smůle ovšem prožívám i ty, kdy mi v hlavě protéká myšlenkový vodopád a to si potom přijd u jako rybář, který stráví den u řeky a na břeh nevytáhne nic.

Psací mód mi dost často komplikuje fakt, že se právě nacházím ve škole/v MHD / mezi lidmi / doplň si sám, nebo taky doma, jenže doma mi to komplikuje zase třeba hora neumytého nádobí a než ho umyju, potřeba psát mě opustí, a tak pořád dokola. Ve výsledku to vypadá tak, že spíše nepíšu, než píšu:

„Mám chuť něco napsat na blog.” (sedám k ntb, přihlásím se do blogu a horlivě kliknu na “vytvořit příspěvek”, v hlavě mám několik možných námětů).

O 5 minut později:

„Sakra, sakra, soustřeď se a něco napiš!”

O deset minut později:

Vzdávám to, naštvaně zaklapnu ntb a jdu dělat jiné věci.

Možná vás teď napadne, proč vlastně nepíšu třeba v tom MHD nebo kavárně, v psacím módu? To máte tak: Nedokážu se mezi lidmi soustředit, a nejlíp se koncentruju v naprostém tichu. Když jsem potom sama doma, dávám naději na vytvoření článku 8/10, teda v případě, kdy vím, že se můžu pořádně “zapsat” a neřešit, kolik minut u psaní strávím.

Někdy mi témata na články vyskakují samy a je potom na mém vnitřním filtru, do čeho se pustím a do čeho ne, když přihlídnu k tomu, že blog je profláklý všude možně. Jindy můžu sedět u ntb několik desítek minut a prostě nevymyslím nic. Občas mi pak pomůže proklikat oblíbené blogy a nechat se inspirovat tam.

Kdysi jsem potom četla, že J.K. Rowling napadl námět na Harryho Pottera ve vlaku. Jiné autory náměty napadají třeba před spaním. A já jsem často přehlcená vodopádem myšlenek a prostě tu rybu ne a ne vytáhnout na břeh. Už jsem se ale zlepšila a když mě přepadne potřeba psát, popadnu tužku a nejbližší papír a myšlenku si poznamenám, protože, co kdyby.

Obrázek v záhlaví je z Pixabay.com, licence tohoto obrázku: CC0.