Loudění čísla a polibek na rozloučenou

Přináším vám poslední historky ze zákazníky!

Dneska jsem mohla mít nové dva nápadníky.

Zákazník č. 1 Loudil:

„Slečno, dáte mi na sebe číslo?“ *pohled mlsného kocoura*

„Nedám.“

„Já bych vás chtěl někam pozvat.“

„Ne.“

(diskuze pokračuje další minutu, nebo dvě, zákazník číslo nevyloudí).

Zákazník č. 2 Ožungr

Zážitek, který mi nebyl vůbec příjemný, ale jsem pyšná, jak jsem to ustála!

Na pobočce jsem byla k večeru sama. Venku tma jak v řiti. Najednou se dovnitř vpotácí totálně ožralý chlápek s pivem v jedné, a flaškou tuzemáku v druhé ruce. Obsloužím ho, a přeju si, aby co nejdřív přišel další zákazník. Jako na potvoru nikdo nejde.

„Slečno, vy jste tak hezká! Nechcete doprovodit domů?“ *nabízí mi tuzemák*

„Ne.“ (V hlavě mi jedou poučky z profilu Moderní sebeobrana). Chlápek začne být dotěrný, snažím se konverzaci udržet na profesní úrovni, a okatě dávat najevo svůj milostný nezájem. Uběhnou dlouhé minuty, kdy mi chválí vlasy, obličej, postavu… )

„Nebojíte se tu tak sama? V okolí se pohybujou různé individua.“

Já v hlavě *nedej najevo strach*, sebevědomě:

„Nejsem sama. Přítel je tamhle na trzích, za chvíli přijde, a vedoucí vedle píše směny.“ (lžu)

Konverzace pokračuje. Přeju si, aby to už bylo za mnou, snažím se však chlápka nepopudit. Nakonec vyváznu s polibkem na ruku. Jinak bych se ho asi nezbavila?

Když odejde, hlasitě si oddechnu. Ufff.

Upřímně doufám, že poslední směny už proběhnou v klidu. Dávejte na sebe pozor, a bacha na dotěrné zákazníky!

P. S. Ještě před dvěma rokama bych se z podobných zážitků rozklepala jak ratlík. Nicméně kraj razovity mě zocelil. O tom, že je podobné chování fakt nechutné se rozepisovat nemusím.

Náhled: canva.com