Jak jsem pohořela v angličtině

Dneska se vám svěřím s hodně trapným zážitkem.

K nám do práce chodí v drtivé většině Češi. Když do dveří vejde cizinec, je to výjimka. A ta se stala zrovna tenhle týden, ve chvíli kdy jsem na pobočce byla sama a chodilo celkem dost lidí.

Přistoupili ke mně dva týpci ze Srbska. Chtěli doporučit, co by za jeden den ve městě stihli, kde si mají zajít na pivo a tak. Rozuměla jsem všemu, ale s odpovědí v angličtině jsem byla v pasti. V příštích asi dvaceti minutách se mi kouřilo z hlavy, jelikož jsem horkotěžko skládala věty. Nemohla jsem si třeba vzpomenout, jak se řekne procházka! Trapas!

Nakonec jsem jim za pomocí online map, letáčků a jízdních řádů doporučila asi čtyři věci. Jenže klukům to nestačilo, chtěli vědět pořád víc (podezřívám je, že sledují Kluky z Prahy). Není nic horšího, než když chcete pomoct, jenže v mozku máte momentálně mlhu. Bylo to čím dál víc trapnější.

Kluci pochopili, poděkovali a šli. Po dlouhé době jsem se cítila jak totální debil. Dala jsem si za úkol, že znova najedu na dobrovolné studium a opakování angličtiny, ať už ji v životě používám, nebo ne. Takovou situaci nechci znova zažít!

Můžete mi napsat, jak udržujete svoji angličtinu živou, děkuju!