Budeme mít nové zvířátko?

Od chvíle, kdy nás opustil Baxík dostávám tuhle otázku často. Vím, že to lidi nemyslí špatně, ale popravdě mě zaskočil fakt, jak rychle se mě začali někteří vyptávat. Jak to tedy momentálně vidím s pořízením nového člena rodiny?

Perou se ve mně dva protiklady. Na jednu stranu se novému mazlíčkovi nebráním. Baxi jsem si pořídila během bydlení v Brně aby mi dělala společnost. Byla můj první mazlíček dospěláckého života. Zvířata mám ráda, beru je jako členy rodiny a ráda se o ně starám. Přináší mi do života radost a lásku.

Na stranu druhou; vlastnit zvíře je závazek. Teď když ho nemáme, nemusíme řešit hlídání v době, kdy chceme někam jet. Můžem se sbalit a vyrazit kamkoli. Další králík, nebo kočka (o jiném společníkovi neuvažuju) by byl závazkem na příštích X let. Nejsem si v tuhle chvíli jistá, že ho chci podstoupit.

Nejrozumnější se mi jeví počkat, a rozkoukat se v nové situaci. Zítra to bude týden co Baxi odešla, a můžu vám napsat, že dva dny po její smrti byly pro mě hnusné a těžké. Pomalu se však smiřuju s novou situací. Přesto mám(e) tendence vstávat ráno brzo a připravit Baxi krmení, vypustit ji a uklidit klec. Intuitivně koukám(e) do míst, kde jsme ji chovali a čekám(e), že tam bude. Vzpomínám(e) na ni každý jeden den. Zkrátka ještě potrvá, než si zvyknem na to, že opět žijeme v bytě jenom dva. Nechci dělat zbrklé rozhodnutí, i když jsem občas mýval na piku.

Poslední, o čem chci dneska napsat je vlna podpory, která se mi dostala po odchodu naší holčičky. Můj přítel se zachoval jako chlap s velkým CH, a ty nejhorší dny mě držel nad vodou. Stejně tak moji kamarádi (Domča a jiní). jsem vděčná za to, jaké lidi kolem sebe mám a děkuju!