Óda na sousedy, part 2.

aneb vyrážíme do boje!

Včerejší den jsme s přítelem strávili skoro celý na horách. Po 12 km v nohách jsem se těšila, jak brzy zalehnu, pořádně se vyspím a do práce půjdu dneska odpočatá. Ale sousedi řekli ne. Pořádně znepříjemníme nedělní večer.

Ležím si tak v posteli, usínám. V tom mě probudí operní koncert, který hraje brutálně nahlas! Znamená to jediné; důchodci pod námi pustili televizi. Okolo jedenácté pohár trpělivosti přetekl, přítel vyletěl z bytu a snažil se zjednat pořádek. Nikdo mu neotevřel. Jak “nečekané”!

V půl dvanácté se opera změnila na zprávy, a potom na film. Před půlnocí jsem už byla totálně vyřízená, takže hluk/nehluk, upadla jsem do spánkového kómatu. Za pár hodin jsem musela vstávat do práce. Unavená, nevyspaná, nasraná.

Ráno jsem nechala sousedům vzkaz s žádostí o ztišení TV v době nočního klidu. Není to totiž poprvé. Situace se opakuje několikrát do týdne. Vygooglila jsem zkušenosti dalších lidí, zvážila možnosti a jsem rozhodnutá za náš klid bojovat! Možnost odstěhovat se beru jako krajní řešení.

V době kdy píšu tyhle články, televize u sousedů opět řve. Přenesli jsme matrace z ložnice do jiného pokoje, a dneska v noci zkusíme spát na druhé straně bytu. Situaci hodláme řešit, už si nechci nechat dál kadit na hlavu. Ach jo 🙁