O sněhové kalamitě

Povídání o jednom moc “fajn” pátečním ránu. Den jako korálek.

Dneska ráno jsem měla plán. Pojedu do práce s předstihem, a ještě si stihnu zajít na ORL s bolavým uchem. Plán to byl hezký, ale to bych se nemohla vzbudit do zimní pohádky. Sotva vyjdu z domu, valím oči na množství sněhu. Za oknem to možná vypadá jako idylka, venku je to spíš opruz. Nicméně tramvajka jede.

Statečně se potmě brodí závějemi, pořád hustě sněží. Cesta po deseti minutách nečekaně končí. V klidu si čtu knížku, očekávám malé zdržení. Uběhne pět minut, dvacet, a pořád stojíme. Za tramvajkou se začne tvořit kolona dalších spojů. Z důvodu závějí se dál nejede.

Zvažuju možnosti. Zastavila zrovna tak blbě, že na nejbližší zastávku je to cca kilometr. Do mého směru jede jenom tahle konkrétní linka. Po chvíli se rozhodnu vyjít z nepojízdného vozu ven a dojít na spoj v protisměru, který mě aspoň trochu přiblíží k cíli.

Ujdu sotva pár metrů, a vracím se zpátky. Na nečekaný pochod nejsem absolutně oblečená. Promočila bych se durch.

Zkouším volat přítelově mamce, která pracuje kousek ode mě. Zjišťuju, že už je v práci, protože výjimečně jela autem. Konzultuju s ní situaci, a po dalších dvaceti minutách se domluvíme, že pro mě sjede autem.

Nakonec však nastoupím na projíždějící autobus, který sice objíždí půl města, ale aspoň jede. Odvolávám mamku, a hledám přestupný spoj.

Do práce nakonec dorazím o dvě a půl hodiny později (běžně mi cesta trvá 25 minut), vezmu to ještě přes ORL. První letošní sněhovou kalamitu mám za sebou, hurá!

Btw, pamatujete v posledních letech tolik sněhu? Já ne. U nás je tak 50 čísel.

P. S. Chvilku jsem si připadala jako v knížce Sněží, sněží.

Náhled: canva.com