Žádost IRL a podivné chování

Dneska si dáme opět dvě historky z práce. První mile úsměvnou, a druhou trošku smutnou. Jste připraveni?

Běžně se stává, že klienti se pravidelně vracejí. Mezi nimi i sympaticky vyhlížející pán ze Španělska. Říkejme mu třeba Miguel. Nedávno se stalo, že pan Miguel přišel hned dvakrát za sebou. Poprvé jsem ho neobsluhovala, a jen jsme se na sebe usmáli. Podruhé si u mě kupoval vstupenky na koncert.

Zapředli jsme hovor na téma Španělsko. Chvilku jsme si povídali, pan Miguel sondoval, co si o jeho rodné zemi myslím. Na konci hovoru se mě zeptal, jestli bych mu dala svůj Facebook. Čekáte happy end? Tak to vás zklamu, jsem přece zadaná 🙂 Pan Miguel odešel s prázdnou, a já se teď stydím, že jsem ho mohla odmítnout citlivěji. Jediné, co ze mě vypadlo bylo totiž rozhodné NE!

Druhá historka je spíš takové postesknutí. Do práce běžně chodím s předstihem cca hodinu před otevřením. Dělám to proto, abych si v klidu dala kafe, a zároveň stihla všechno, na co přes den není čas.

Pohybuju se blízko vchodových dveří, kam přichází klienti, kteří neví v kolik hodin otevíráme. Běžně se stává, že zatímco se chystám na nový pracovní den (počítám peníze, uklízím…), klienti klepou na vchodové dveře, žadoní a čekají, že je pustím třeba půl hodiny před otevřením dovnitř. Ze zásady to neděláme, a ani to nemáme dovoleno. Prostě to nejde, a přes to nejede vlak. Někdo to vezme s klidem a vrátí se později, jiný nadává a je pěkně nasraný.

Moc tohle chování nechápu, přijde mi to celkem sprosté, a neumím si představit, že bych přišla do LIDLU v 6 a chtěla, ať mě pustí dovnitř. Chování některých lidí mě prostě nikdy nepřestane překvapovat.

Náhled: Photo by Marten Bjork on Unsplash