Pomáhejme si. Jen tak.

Dneska pro vás mám příhodu z dušičkového víkendu. Zrovna jsme s přítelem jeli od mojí babičky, pozoruju krajinu za okýnkem, a cesta pomalu ubíhá. Najednou vidím v příkopu sedět stařenku. Široko daleko nikdo jiný není.

Nevím jak vy, ale já jsem takový “blbec”, že když vidím podobnou situaci, hned mám chuť ji řešit a dotyčnému pomoci. Nemohla bych mít klapky na očích, protože by mě sežralo svědomí a když můžu, pomůžu. Co kdybych někdy taktéž potřebovala pomoc? Člověku se sice honí hlavou různé myšlenky, má strach aby ještě nedostal vynadáno, ale co když jde skutečně o život?

Říkám příteli ať zastaví což udělá, přeběhnu cestu a ptám se stařenky, co se stalo. Paní mi odpovídá, že po cestě na hřbitov se jí udělalo špatně, a nemůže vstát. Chvíli zjišťuju okolnosti, přítel zatím parkuje auto. Nakonec paní zvedám, po domluvě ji odvezeme na hřbitov, kde na ni čeká rodina.

Na hřbitově najdu jejího syna, paní mi hrozně moc děkuje. Do ruky mi vtiskne 200 korun, které nepřijmu. Copak si lidi nemůžou pomoci nezištně? Nakonec se rozloučíme a ujíždíme domů. Nějak mě to celé dojalo.

Druhou část článku chci věnovat tomu, jak mi přijde smutné, že starší lidé mají potřebu se při sebemenší pomoci odvděčit. Co to o nás jako o společnosti vypovídá?

Vídám to v práci dnes a denně. Vytisknu seniorovi požadovaný spoj, a už mi na stole přistanou peníze, nebo třeba ovoce. Vysvětlím jak funguje aplikace do mobilu, a ten samý případ. Všechny tyhle věci jsou součástí mojí práce, jsou to nepodstatné maličkosti, ale velká část lidí to vnímá jako něco výjimečného a nadstandartního. Může za to rychlost doby? Atmosféra ve společnosti? Nevím. Ale přála bych si, aby co nejvíce z nás nemělo klapky na očích, a abychom se k sobě chovali převážně hezky a slušně.

Náhled: canva.com