O válce

22. 2. 2022 jsem jela do Brna na trhání osmičky. O den později začala válka na Ukrajině, a „normální“ svět byl v tahu. První tři dny jsem vnímala dost intenzivně. Pomohl tomu fakt, že jsem po extrakci byla doma a veškeré dění sledovala online. Doteď ráno mezi prvními věcmi scrolluju zprávy; žije Zelenskyj? Stojí Ukrajina?

Myslím, že dost lidí vnímá tuhle dobu stejně. Mísí se ve mně pocit beznaděje, strach, smutek a úzkost. Na druhou stranu; dojímá mě vlna solidarity, která se Českem zvedla. Sama jsem si pokládala otázku, jak nejlépe pomoci. Nakonec jsem poslala penízky na účet Člověka v tísni.

Spousta věcí mi teď přijde malicherná a nevím, jaký způsobem se chovat, aby to bylo „správně“. Zastávám však názor, že žít by se mělo dál dokud to jde. Neříkám neřešme Ukrajinu, ale já osobně nebudu panikařit a klepat se doma, což ve svém okolí vidím. Zprávy si teď dávkuju a snažím se zachovat chladnou hlavu ve chvíli, kdy támhle staví bunkr a skupují jodové tablety.

Je to hrozná doba a nevíme, co bude zítra. Když jdu do práce, mívám tíživé myšlenky o tom, co všechno se do večera může semlít. Snad tohle peklo bude co nejdříve za námi!

P. S. K běžnému obsahu se vrátím, až si vyřeším otázku, jestli chci v tuhle chvíli postovat o maličkostech běžných dní.