Osm let vztahu, žádná svatba ani dítě/ Můj postoj

Minulý rok jsem z různých stran slyšela, že sedm let vztahu se nemůže jen tak přechodit, a proto by se lidi měli vzít, nebo se rozejít. Za tímhle moudrem často přicházela otázka, kdy se budeme brát/kdy budeme mít děti/auto/hypotéku/doplň si sám. Tyhle pasivně agresivní otázky (hlavně ty první dvě), jsou děsné a vyvolávají ve mně nepříjemné pocity. I tak mě ale napadlo sdílet s vámi můj postoj na tak trochu nepříjemné téma „Už bys měl/a…“.

Je mi 24, letos končím školu, přítele mám 8 let a pořád se jako osobnost vyvíjím. Někdy se v životě cítím ztraceně a nevím, kam směřuju. Věřím, že by si moji blízcí rádi poňunali roztomilé miminko a taky mě rádi viděli ve svatebních šatech. I mně se tahle představa, jak kráčím k oltáři líbí, stejně jako můj potenciální manžel (dokonce už mám domluvenou svědkyni! *Ahoj, mám tě ráda!*). Vím, že svatební přípravy bych si užila (v organizování jsem trochu jako Monika z Přátel), jenže zatím vdaná nejsem. Proč?

Můj momentální postoj ke svatbě je, že někdy se vdávat chci a málem mám sestavený seznam hostů. Další ráno si ale uvědomím velikost tohohle závazku. S přítelem to přitom nesouvisí. Možná za to může fakt, že od dětství vídám okolo sebe hodně rozvodů a jejich dopadů na rodiny. V člověku to potom zůstane. Přesto svatbu nezavrhuju, na trvalou lásku věřím a kdyby se náš vztah přeměnil v manželství, umím si to představit. (Přechozeně se necítím. Svatbu/rozchod v našem vztahu ukáže čas).

Podobně to mám i s dětmi.  Děti jsou fajn, mám k nim vztah a občas se jako matka vidím. Pak si ale uvědomím tu obrovskou zodpovědnost a všechny ty věci spojené s rodičovstvím a vím, že děti momentálně nechci + nemám dořešené osobní věci. (Otázka je: vyřeším je někdy vůbec?)

Nejsem si jistá, jestli se můj postoj k dětem někdy změní, ale určitě nechci podléhat tlaku okolí. Líbí se mi můj klid a možnost dělat si co chci, kdy chci (teď to zní debilně, ale nevím, jak to líp v psaní vysvětlit). Jasně, že tohle nejsou moje jediné důvody proto nemít děti. Ve zkratce: Děti nezavrhuju, ale zároveň připouštím možnost, že zůstanu “jenom” tetičkou všem těm mrňousům okolo. Tetičkou s kočkama a králíky, aby bylo jasno! I tady ukáže čas. Argumenty, že ve stáří zůstanu sama se mi moc nelíbí. Mám rodinu a kamarády, kdy některé z nich beru jako rodinu. Děti mi společnost ve stáří zajistit nemusí.

Možná se jako správný mileniál bojím zodpovědnosti, jsem pohodlná, rozkolísaná, ještě mladá a nedospělá, sobecká…, ale nepřijde mi fajn tlačit na lidi s podobnými otázkami, nebo podléhat tlaku okolí, když to vezmem z druhé strany. Připouštím ale, že je těžké po otázkách zmíněných na začátku nepochybovat. O sobě, vztahu, životě… Přitom by si každý měl zamést nejdřív před vlastním prahem (taky se to učím).

P. S. Je klidně možné, že v budoucnu se to tady zvrhne v mamablog. Pak si budu klepat na čelo, co jsem to tehdy v roce 2021 vyplodila za kraviny. Teď jsem s vámi ale chtěla sdílet moje momentální, možná lehce zmatené mind flow, kdy se s přítelem zatím do velkých rozhodnutí dvakrát nehrneme. Klidně můžem vaše názory na téma probrat v komentáři. Jen vás poprosím, buďme k sobě vzájemně slušní 🙂

Náhled: Canva.com, fotky: Šárka Gardo.