Já, kempař

Moje prateta vždycky říkala, že pod „celt“ ji nikdo nedostane a úplně tomu rozumím, protože lásku ke stanování jsem na rozdíl od přítele nikdy nesdílela. Takže zatímco on zasněně vzpomíná na prožité stanové chvíle, já totálně nechápu co na tom má. Zima, komáři a společné sprchy k tomu… Ne, díky, radši polopenzi s penzionem. Tohle je pro mě schůdnější romantika! Pohodlí nade vše!

Dneska se ale musím pochlubit a to proto, že jsem šla do sebe a ve chvíli, kdy smolím tenhle článek (a jsem hrozně unavená, takže možná nebude nic moc), mám za sebou ve stanu celé TŘI DNY! A o svoje dojmy se chci podělit:

• Nebylo to tak hrozné, až mě to samotnou překvapilo!
• Člověk by nevěřil, kolik se na lidské tělo vejde štípanců; a pak že repelenty fungují!
• Smažák je jedna z mála životních jistot, mají ho prostě všude.
• Po třech dnech jsem přestala vnímat, že záchod sdílím s dalšími ženskými spolu se zvukovými projevy.
• Noční klid je v kempu skoro sprosté slovo; za poslední noc jsem naspala celé tři hodiny! (Ať žijou ožralci a ochrapové).
• Mám o něco větší víru v lidstvo; power banku z kuchyňky nám stejně jako mobil během pár hodin nikdo neukradl!
• Stavět v kempu stan je občas docela tetris, někteří ho hrajou fakt poctivě!

Kempař ze mě nikdy nebude, i tak ale mám radost, že jsem si to po dlouhé době zkusila. A teď návrat do civilizace; soukromý záchod, teplá sprcha a pestřejší jídelníček!