Návrat k obyčejnosti ve víru velkoměsta

Včera jsem si po dvou měsících zajela do centra města, přestože normálně se mu cíleně vyhýbám. Nesnáším davy a taky nerada chodím pořád dokola na stejné místa. Teď to bylo jiné a do víru dění jsem se těšila asi stejně jako děcko na Vánoce. Vlastně mě překvapuje jak rychle se věci vrací k normálu a zároveň mě to trochu děsí.

Hned v šalině bylo zvláštní vidět najednou tolik lidí. Kdybych se probudila z dvouměsíčního spánku nebýt roušek, myslela bych si, že je úplně obyčejný pracovní den. Je to podstatný rozdíl oproti prvnímu měsíci korony, kdy MHD jezdilo skoro prázdné, a tak jsem se snažila nemyslet na to, jak se po cestě možná hezky promořujeme.

Vystoupila jsem na České, tady se nic nezměnilo — srazy na Čáře platí pořád, a vydala se směrem na Svoboďák. Ten byl možná prázdnější než normálně; na zahrádkách restaurací a kaváren posedávali první nedočkavci, tu a tam se trousili lidi z nákupu, támhle jsem zahlídla i turisty… zkrátka i tady byl svět v pořádku ve svojí (neobyčejné)obyčejnosti. Nezaznamenala jsem, že by se něco změnilo.

Obešla jsem svoje oblíbené obchody, všude si při vstupu vydezinfikovala ruce a vydala se zpátky domů. Lidstva pro dnešek stačilo. U zastávky jsem ještě zaslechla následující útržek rozhovoru:

On: „Cokdybychom si sedli na zahrádku jako lidi?“

Ona: „To je geniální nápad! “

… a pomyslela si, že by bylo fajn, kdybychom si z celé podivné korona situace vzali aspoň tu radost z maličkostí, když už nic jiného.