Glitter Shard

Po dvou měsících vysedávání doma a minimu sociálních kontaktů se moje dny začaly podobat době před koronou. Jak jsem teď vypadla z režimu a byla zvyklá na pobyt doma, mám chvíle kdy mě návrat k normálu unaví natolik, že chodím spát třeba v devět večer. Jinak jsem ale plná energie! Ne, že bych už zase navštěvovala školu, semestr nám skončil a teď dělám “jenom” zkoušky (na které se mi absolutně nechce učit), ale po dlouhé době se vídám konečně s blízkými, navazuju nové kamarádství, navštěvuju kavárny, restaurace a obchody a žiju dost podobně jako předtím. Co mně udělalo v posledních dnech největší radost? Otevření podniků a knihoven! Nikdy bych si nemyslela, že mi budou chybět právě restaurace a kavárny, ale to jsou přesně ty maličkosti, co nám přijdou tak běžné, že je nevnímáme, dokud je neztratíme , a tak si teď užívám, že můžu navštívit zahrádky, nebo si dokonce sednout dovnitř ve společnosti lidí, co mám ráda. Kromě oblíbeného Cosmopolis café jsem předevčír...

Svůj poslední knižní tip jsem do rubriky přidala na začátku dubna, což už je fakt dlouho. Nejde o to, že bych od té doby nic nepřečetla, právě naopak – čtu skoro každý den, ale žádná knížka mě od té doby nezaujala natolik, že by si zasloužila samostatný článek. No počkej, počkej, tak proč ho vydáváš zrovna dneska? říkáte si možná právě teď.  Odpověď je jednoduchá. Sešly se mi tu tři přečtené knížky se zajímavým námětem, které by vás mohly zaujmout, přestože mě nijak zvlášť neoslovily a znovu už je určitě nepřečtu. Schválně mi dejte vědět, jestli je třeba znáte nebo vás článek přesvědčil k jejich četbě 😊 První z nich, Araba nemiluj, je pro mě zklamáním na plné čáře a fakt mě to mrzí, protože knížku jsem si vybrala na základě anotace a moc se na ni těšila. Příběh má určitě potenciál – osmnáctiletá Nina nedobrovolně pracuje jako prostitutka v zajetí svého pasáka a drogově závislé sestry a každý den je pro ni utrpením. Útěk z pekla bere jako novou životní šanci, ale už br...

Jsem ráda, že po delší době můžu přidat zase článek do rubriky V luftu, ve které mapuju svoje kroky a kam přidávám cestovatelské tipy. Dneska tedy o keltském skanzenu obklopeném nádhernou krajinou Železných hor, který jsem navštívila včera. Najdete tu zrekonstruovanou keltskou tradici, lidské úsilí, a hlavně obrovské nadšení pro věc, což je vždycky dobrý signál k návštěvě. Představte si všudypřítomné ticho obklopené stromy na konci města – po všeobecném dění okolo koronaviru působí jako balzám na duši. Tak přesně tady se nachází Země Keltů inspirovaná zdejší keltskou minulostí, skutečné osídlení se ale nacházelo o kus dál v obci . Pokud se vám tu zalíbí, můžete přijet znovu na jednu z nadcházejících akcí, mezi mými kamarády je horkým favoritem Lughnasad – mezinárodní festival keltské kultury, kdy z vyprávění nabydete pocit, že široko daleko není lepší akce. To už ale předbíhám, zůstaňme v současnosti, kdy se místo probouzí do nové sezóny a pokud se neplet...

Včera jsem si po dvou měsících zajela do centra města, přestože normálně se mu cíleně vyhýbám. Nesnáším davy a taky nerada chodím pořád dokola na stejné místa. Teď to bylo jiné a do víru dění jsem se těšila asi stejně jako děcko na Vánoce. Vlastně mě překvapuje jak rychle se věci vrací k normálu a zároveň mě to trochu děsí. Hned v šalině bylo zvláštní vidět najednou tolik lidí. Kdybych se probudila z dvouměsíčního spánku nebýt roušek, myslela bych si, že je úplně obyčejný pracovní den. Je to podstatný rozdíl oproti prvnímu měsíci korony, kdy MHD jezdilo skoro prázdné, a tak jsem se snažila nemyslet na to, jak se po cestě možná hezky promořujeme . Vystoupila jsem na České, tady se nic nezměnilo — srazy na Čáře platí pořád, a vydala se směrem na Svoboďák. Ten byl možná prázdnější než normálně; na zahrádkách restaurací a kaváren posedávali první nedočkavci, tu a tam se trousili lidi z nákupu, támhle jsem zahlídla i turisty… zkrátka i tady byl svět v pořádku ve svojí (...

Když jsem tak přemýšlela o čem chci dneska psát, n ejvíce mě oslovilo téma jídlo a moje cesta ke zdravému životnímu stylu, protože ať chci nebo ne, řeším to každý den. Vlastně už pořádně za nic jiného neutrácím a zařadila jsem se tak do fronty brblů nadávajících na ceny jednotlivých potravin (aktuálně na cenu zeleniny). Dneska bych vám proto chtěla poodkrýt zase kousek z mojí cesty obsahující momentálně stagnaci, málo pohybu a dost utracených peněz. První věc, kterou chci zmínit je, že od začátku korona doby a hodně času stráveného doma se hýbu o dost míň než normálně. To asi nikoho nepřekvapí. Pohyb tak doháním cvičením doma a občasnými procházkami + jsem teď o víkendu ušla 7 kilometrů na horách a za to jsem fakt ráda, protože mi to prospělo fyzicky i psychicky. Rodné lány, MS kraj. Cesta na Prašivou a řepkoland. S nedostatkem pohybu souvisí i to, že i když jím pořád hodně zdravě a podle plánu svojí nutriční terapeutky, už dva měsíce nehubnu ani nepřibírám a váha tak stoj...

Dnešní inspiraci jsem získala u Another Dominiky a Ukecané , které se stejně jako já zapojily do Výzvy jako Brno . Tak se hezky usaďte, dejte si něco dobrého a přečtěte si zase můj brněnský příběh doplněný o fotky z města. Spoiler: Nečekejte růžové vyprávění! Poprvé jsem v Brně byla jako malá holka, ale moc si z toho tenkrát nepamatuju. V hlavě mi utkvěl jen brněnský drak, princezna u kapucínů a hřbitov, kde máme rodinu. Nic víc. Můj čas přišel až čtyři roky zpátky, kdy jsem si podala přihlášky na VŠ mimo jiné i do Brna, jedna z nich vyšla a tím se určil další vývoj událostí. V té době jsem už ve městě měla přítele a v hlavě vidinu, že změna je přesně to, co potřebuju. Nový začátek s čistým štítem, samostatnost a větší kontakt s přítelem, protože do té doby jsme měli vztah na dálku. Procházela jsem si těžkým obdobím a k Brnu se upínala jako k modle, která mi vlije novou energii do žil , byla jsem natěšená a nadšená – haló, tady mě má...

Jsem květinami nepolíbená a myslím si, že tak bořím obecně zažitou představu žena + dárek = kytka . Poznám jich jen pár což je pěkná ostuda, moje snahy o pěstování končí neúspěchem a když mi je někdo svěří do péče mám strach, že vrátím tak akorát vyprahlou spoušť. Na druhou stranu umím ocenit květinový interiér a tiše závidím úspěšným pěstitelům. Přesto mi mnohem větší radost udělá třeba jídlo a k mojí spokojenosti se toho přítel drží. Darovaných kytek tak ubývá… Nicméně, včera moje kamenné květinové srdce roztálo a div jsem se nerozněžnila nad tímhle roztomilým darovaným sukulentem (doufám, že je to sukulent). Je táák roztomilý a udělal mi velkou radost! Hned mě přepadla chuť objednat všechny ty monstery a řasokoule co se mi tolik líbí, akorát mám jako kozel – zahradník strach investovat. Prozatím se tak musím vynasnažit, aby mi tenhle prďola vydržel, jelikož si to zaslouží! Ještě jednou moc díky 🙂 A co váš názor na květiny v domácnosti? Pěstujete něco? Co nenáročného byste mi...