Nabarvené ptáče
Před četbou Nabarveného ptáčete mě v samotné knihovně varovali dva lidé, paní knihovnice a neznámý starý pán. Věděla jsem do čeho jdu a knihu si půjčila. Docela mě překvapuje, že jsem se o ní dozvěděla až letos, při vzniku stejnojmenného filmu přitom knížka, pokud se nepletu vyšla už roku 1965.
Téma, ale i samotná obálka vydání z roku 2019 vás drastickým vyobrazením může od četby odradit. Vlastně bych se nedivila a popravdě nevím, jestli vám knihu doporučit, případně jak celé dílo zhodnotit. Je plné nechutností, lidské zloby a zvráceností všeho druhu. Pokaždé, když čekáte že se situace kluka zlepší a nečetli jste spoilery, následuje další hrůza, doprovázející příběh až do konce. Absence přímé řeči + popisná forma děje dokreslují tíživou atmosféru války ze které běhá mráz po zádech. Skoro na každé stránce se objevují drastické, brutální až nechutné scény, některé jsem nebyla schopna přečíst do konce. Scény mě svou bizarností přiváděly do rozpaků, opravdu se někde děly v takové míře?
Otázky si kladu taktéž ohledně autora. Co nám knihou chtěl vlastně sdělit? Jestli jsem četbu pochopila správně, jedná se v podstatě o fikcine o ucelený příběh jednoho dítěte, což je dobře. Nechce se mi ale věřit, že lidstvo v sobě nese až takovou míru nekonečné zloby. Ráda bych tomu věřila, i když dějiny ukazují opak. Místy se mi četlo dobře, ovšem některé části se neskutečně vlekly, celkově mi kniha zabrala asi dva týdny, kdy jsem četla v průběhu dne.
Je určitě dobře, že podobná díla existují a připomínají nám tak minulost ze které je potřeba se poučit. Ve výsledku jsem ale z “ptáčete” rozpačitá, četbu si dobře promyslete.
Náhled: Fotka od Mabel Amber, still incognito… z Pixabay
Komentáře
Okomentovat