Knižní barbarství, existuje to vůbec?

Jako malá jsem byla pravidelnou a věrnou čtenářkou Jacqueline Wilson. Kromě čtivých příběhů mě na knihách bavila ještě jedna věc a sice černobílé ilustrace, které přímo lákaly k vybarvení! Malé já přijalo lákavou nabídku a ve všech domácích knížkách vdechlo příběhům život. Tenkrát jsem za to necítila provinile, teď už možná trošku. Nedávno mě proto napadlo, co všechno se dá vlastně považovat za knižní barbarství? (Ráda bych vám moje „omalovánky“ ukázala, ale zůstaly v krabici u babičky).

Určitě se shodneme na tom, že do špatného chování jde zahrnout všechny ty ohnuté a polité stránky, byť se to stane neúmyslně (ne že bych to znala). Jak ale vnímat knížky typu Destrukční deník přímo vybízející svou obálkou k „ničení“ + kreativní smršti? Je to pořád špatné chování ke knize, kterou bychom měli pravidelně oprašovat, hladit po hřbetu a vdechovat její vůni? Odpověď neznám, ale Destrukční deníky se mně jednu chvíli zdály docela oblíbené, což asi znamená, že chceme testovat gravitaci, propichovat stránky a užívat si jejich polití, ačkoli se to jeví jako drastické. (Já osobně jsem fanouškem Destručních deníků.)

V dnešní době to navíc u Destrukčních deníků nekončí a existují další kreativní, dopisující knihy (např. Jak být šťastný – Nebo aspoň trochu míň smutný), takže je vlastně v pohodě necítit se za to provinile, alespoň u podobných knih. Hned mám chuť vybarvit pár obrázků!

Závěrem článku bychom si mohli vyměnit trochu toho barbarství se kterým je teda hanba se chlubit, ale věřím, že nejsem jediná, komu se to stalo. Tak tedy: Minulý rok Baxi sežvýkala pár stránek vypůjčeného komiksu za méně než dvě minuty (musím proto hlídat, když při čtení lelkuje opodál) a mně se podařilo polít knížku z knihovny a to tak, že velmi. Přestože jsem hned koupila novou, cítila jsem se hrozně především proto, že přidělávám knihovnici práci. Z toho důvodu knížky balím do novin, popřípadě je nosím v bavlněných pytlících, zatím to pomáhá. Všem to doporučuju!

Náhled: Canva.com