Komplex osamělé sedačky

Cink, cink. Tramvaj se řítí do zastávky, kde na značkách postává rozběsněný dav. Ve vzduchu je cítít nervozita, za chvíli to začne. S otevřením dveří odstartuje závod podobný dětské hře židličková, kdy jde o sekundy. Vítěz bere vše, tedy prázdnou sedačku pro jednoho, kterých je ve vagónu málo. Podrážky vržou, lokty odvádí svou práci a rychlé nohy vítězí. Všimli jste si toho? Nebo jsem jediná, kdo sleduje sedačkový souboj? (Tento je možná trochu přitažený za vlasy).

Víte, MHD je můj nejčastější dopravní prostředek, i když si hodně krát z nejrůznějších důvodů přeju aby jím nebyl. Po cestě “sockou” zpracovávám různé vjemy jak vizuální, tak čichové a ledasčeho si všimnu. V poslední době jsem se začala zaměřovat na oblíbenost osamělých sedaček ku protikladu prázdných míst u sedaček dvojitých. A to i v případě, že je prostředek narvaný k prasknutí. Lidi si totiž často nechtějí přisednout k neznámému jedinci, proto radši stojí. Jak k tomu ale přijdou ty druhé sedačky, chudinky! Tímto článkem se vlastně přiznávám, že to dělám taky! Záměrně volím “samotku”! Proč? Abych si náhodou nemusela povídat…

Otázkou je, z jakého důvodu to děláme. Proč si přesedneme v průběhu jízdy z dvojité sedačky na osamělou, nebo proč tu osamělou volíme jako první možnost. Stydíme se požádat o možnost vystoupit? Nechceme se “družit”? Bojíme se možné komunikace? Existuje na to nějaký psychologický výzkum? Ví to někdo?

Komplex osamělé sedačky se podle mého názoru šíří a možná souvisí s celkovým chováním společnosti kdy mi kolikrát přijde, že každý je tu sám za sebe.

Jaký na to máte názor? A kam si sedáte v případě, že máte možnost?

Nádhled je z Canva. com