(Ne)ztracené roky

Maturitu jsem udělala už před pár lety a v září stejného roku nastoupila na obor, který jsem si značně zidealizovala což jsem zjistila po měsíci studia. Už samotná volba onoho oboru nebyla to pravé ořechové, ale dala jsem na nátlak okolí a začala studovat, vystresovaná a nejistá, totálně nepřipravená na nový životní krok.

Po prvních měsících na škole bylo jasné jak špatnou volbou moje studium bylo, spousta mých kamarádů odešla ale já stále vyčkávala… Na co, to se ptám doteď. Jestli mě něco mrzí tak to, že jsem ze školy neodešla hned po prvním semestru, popřípadě po prvním roce, přestože jsem v oboru neviděla smysl a nepřinášel mi radost. Na druhou stranu, v některých předmětech jsem se dozvěděla věci ze kterých čerpám doteď, což je moc fajn a rozšířila jsem si obzory.

Já jsem si vůbec zidealizovala celý ten nový dospělácký život ve velkoměstě, bydlení bez rodičů, navazování nových přátelství, ale o tom třeba někdy jindy…

Nakonec jsem ze školy odešla, do ukončení studia mi zbývaly dva semestry teda v případě, že bych dohnala resty a najednou jsem nevěděla, co dál. Uvnitř mě se zmítala radost i vztek, radost proto, že jsem se zbavila obrovského břemene, vztek kvůli tomu, že jsem se nekousla a školu nedostudovala a jo, občas jsem si připadala jako totální looser.

V těchto momentech přišel hovor, který mě nasměroval dál a v jehož důsledku jsem září stejného roku nastoupila na nový obor tam, kam mě to táhlo už pěknou řádku let, možná i odmala a začala konečně studovat, co mě baví a naplňuje. Ano jsou věci co mě i teď ve škole štvou, ale beru to tak, že nikdy nic není ideální a snažím se vidět hlavně to dobré. Po dlouhé době jsem spokojená se svojí volbou a zpětně jsem ráda jak to všechno dopadlo. I v tomto případě platí, že všechno zlé je k něčemu dobré a já vím, že v důležitých rozhodnutích musím zohledňovat hlavně sebe, svůj pocit a svoje přesvědčení, protože to je cesta a vám radím to stejné.

Ze začátku jsem vnímala dva roky nedokončeného studia jako osobní selhání a prohru, teď se soustředím na přítomnost a věřím, že konečně mám směr, kterým se chci ubírat.

Pokud teda máte pocit, že vám něco uteklo/utíká a všichni jsou dál, zatímco vy se ne a ne doplazit k cílové rovince, nezoufejte a přeměňte to špatné v dobré.

P.S. Na téma neúspěchu jsem slyšela moc fajn podcast od Terezy Salte, doporučuju, je to ten s #7!