Glitter Shard

Možná o mně víte, že jsem poměrně dost velký fanoušek tajemna, záhad a všeho ezo . Když se tedy pár dní zpět konala ve městě jedna alternativní akce, nemohla jsem chybět. Součástí akce byly kromě jiného i přednášky na různá témata s přítelem jsme nakonec vybrali právě tu o tibetských mísách , která byla jednak poslechová, ale i interaktivní a o tomto zážitku vám dnes chci vyprávět. O existenci tibetských mís vím už nějakou dobu, ale dosud jsem nikoho neslyšela na ně uceleně hrát, bylo to moje tibetské “poprvé”. Paní, která přednášku vedla nejdříve představila jednotlivé mísy a jejich zvuk, následně na ně zahrála a zajímala se jak jejich zvuk vnímá každý z nás , protože jejich vnímání je dost individuální záležitost, každý na ně reaguje jinak. Já jsem dost citlivý člověk, přesto mi hraní na většinu mís nedělalo problém , jen u jedné mě začalo pískat v uchu. Z přednášky jsem odcházela uklidněná a energeticky čistá jak už dlouho ne, moc se mi to líbilo. Oba jsme navíc ocenili...

Maturitu jsem udělala už před pár lety a v září stejného roku nastoupila na obor, který jsem si značně zidealizovala což jsem zjistila po měsíci studia. Už samotná volba onoho oboru nebyla to pravé ořechové, ale dala jsem na nátlak okolí a začala studovat, vystresovaná a nejistá, totálně nepřipravená na nový životní krok. Po prvních měsících na škole bylo jasné jak špatnou volbou moje studium bylo, spousta mých kamarádů odešla ale já stále vyčkávala… Na co, to se ptám doteď. Jestli mě něco mrzí tak to, že jsem ze školy neodešla hned po prvním semestru , popřípadě po prvním roce, přestože jsem v oboru neviděla smysl a nepřinášel mi radost. Na druhou stranu, v některých předmětech jsem se dozvěděla věci ze kterých čerpám doteď, což je moc fajn a rozšířila jsem si obzory. Já jsem si vůbec zidealizovala celý ten nový dospělácký život ve velkoměstě, bydlení bez rodičů, navazování nových přátelství, ale o tom třeba někdy jindy… Nakonec jsem ze školy odešla, do ukončení studia ...

V dnešním upršeném a zamračeném dni je ideální čas na knihu, takže prozkoumejte svoje knihovničky a vydejte se do světa písmen. Ještě než to uděláte, otevřete můj nový článek zaměřený na tři hojně vyhledávané české autory spolu s jejich díly, kdo si myslíte že u mě vyhraje? Možná se ptáte koho konkrétně chci srovnávat, protože pod označením „hojně vyhledávaný autor“ se může skrývat mnohé nebojte, už jdu na to. Srovnávat budu Radku Třeštíkovou, Alenu Mornštajnovou a Patrika Hartla. Od autorek mám přečtené knihy dvě, od autora zatím jen jednu ale chystám se to změnit. Pro potřeby článku jsem potom vybrala knihy Hana, Veselí a Okamžiky štěstí. První kniha z trojlístku, která se mi dostala pod ruku je právě Hana, strhující osud jedné ženy poznamené dějinami. Mnohými opěvované dílo, jehož obálka může klamat obsahem. H anu jsem přečetla za pár dní skoro na jeden nádech. Po dočtení mi bylo smutno a několik dní jsem knihu vstřebávala nevylučuju, že se jednou znovu začtu. U paní...

Momentálně čtu svoji první Hartlovku s názvem Okamžiky štěstí a můžu říct, že dlouho mě žádná kniha tolik nezasáhla ani nezaujala , protože od té doby co knihu čtu a hltám každou další stránku, přemýšlím nad životem a pokládám si různé existencionální otázky (haha). Veronika a Jáchym, hlavní postavy knihy, začnou žít “znovu” vlivem nepřízně osudu a od té doby s viští životem jako na horské dráze  a tak mě napadá, jestli člověk začně skutečně žít až ve chvíli, kdy se mu přihodí něco ošklivého, a že je to vlastně hrozně špatně, protože každý z nás by měl být vděčný za to co má a z logiky věci by mu proto nemělo nic bránit v tom, aby nesklouzl k přežívání každého dalšího dne. Toho relativního klidu před bouří je totiž zapotřebí využít . Pokud žijete přestože se kolem vás nic neděje, tím líp a děláte dobře, tohle je ale článek spíše pro ty, co přežívají a kotví ve steteotypech 🙂 Hledání nové činnosti. Vstávání, jídlo, škola/práce, jídlo, domácí povinnosti, sem ta...