Přítel, kamarád a známý

Abych mohla psát o dnešním tématu musím se nejdříve podívat do doby dávno minulé, kdy jsem ještě “tahala kačera”teda spíš plyšovou lišku, nebo některou ze svých Barbie.

Jako malá holka jsem to se seznamováním měla poměrně jednoduché, mamku obklopovalo několik kamarádek, ty se staly mými “tetami” a každá z tet měla dítě ze kterého se stal můj kamarád/ka. Snadné jako facka. Spolu jsme hrály na policajty a zloděje, schovky nebo na počítači. Tehdy bylo důležité se zkrátka společně zabavit než se mamky vypovídají.

S příchodem do čtvrté třídy začal kolotoč rychlokvaškových kamarádství, kdy jsem patřila do několika kamarádských skupin a to mi vydrželo až do konce střední školy. Mé kamarády tvořilo klidně i patnáct lidí, pobíhala jsem mezi nimi jako splašený králík a bláhově si myslela, kterak se staneme kamarády navěky (spoiler, nestali).

Za život jsem se bavila s tolika lidmi, že mě u podstatné většiny už prostě nezajímá co teď studují a dělají, protože i když jsem zpočátku konec kamarádství brávala jako konec světa a dávala do něj podstatnou část své energie, která se mi ne vždy vracela zpět, postupem času jsem se naučila ztrátu kamarádství prostě přejít a bavit se s někým novým. V té určité chvíli jsme spolu trávili čas, měli společná témata, pomáhali jsme si, ale potom se kamarádství někam vytratilo a každý se vydal svojí cestou.

Moje nejdelší kamarádství trvá od čtvrté třídy takže už 12 let, a s dotyčnou se vídáme párkrát za rok, protože nežije v ČR. Tohoto kamarádství si nesmírně vážím, a i když se třeba půl roku nevidíme při setkání to tak vůbec nepřijde.

Skutečně rozlišovat pojmy kamarád, blízký kamarád a známý jsem se naučila až na vysoké škole, jako dospělá osoba: Kamarádem je pro mě například spolužák se kterým se potkám na hodině, řekneme si jak se máme, co nás ten den čeká, ale neznáme vzájemně svůj oblíbený film, barvu, knihu ani detaily ze soukromého života.

Známí jsou pro mě třeba spolupracovníci se kterými se naše komunikace smrskne na témata obecná (život v ČR, kultura, počasí, škola), či na komunikaci týkající se práce. Víme o sobě pár detailů ze života, ale ani jeden z nás to nerozpitvává.

No a blízcí kamarádi jsou ti, kterých mám jen pár. S některými se vídám několikrát do měsíce s jinými si sem tam napíšeme (když už nebydlíme ve stejném městě) a když máme čas, tak se sejdeme. Přednost z mojí strany dávám vždycky face to face.

Čím jsem starší, více si “vybírám” s kým se bavím a s kým ne, nesnažím se kamarádit za každou cenu. Taky paradoxně mám problém více lidem věřit, protože i když jsem dospělá některá kamarádství u kterých nečekám konec mi dávají sem tam “ťafku” a někdy mě to dost zasáhne, proto věřím opravdu jen málo lidem, ale nebylo tomu tak vždy.

Blízké kamarádství je pro mě potom v jistém smyslu něco jako rodina, jsou to lidi se kterýma ráda trávím čas, dáváme si dárky, zveme se na oslavy, pomůžu jim, když je třeba, poradím, když je to v mých silách a to samé očekávám na oplátku. Vím, že jim můžu věřit a zavolat, když to budu potřebovat. Kamarádství je pro mě něco co si člověk nemůže jen tak koupit za peníze, ale je to něco co si člověk musí získat a potom to opečovávat.

Skutečné kamarádství se mi v současné chvíli zdá čím dál vzácnější.

P.S. Nemám prakticky žádné bezobličejové fotky s kamarády a ty obličejové tu zveřejňovat nechci.

Budu ráda za jakýkoli komentář související s kamarádstvím, třeba: 🙂 Daří se vám kamarádství udržet? Věříte na kamarádství bez výhod?