Glitter Shard

Musím se vám přiznat, že na jednu stranu jsem ráda, že je po Vánocích. Na druhou je mi to líto, protože sletěly rychle. Nicméně, všechno se vydařilo , můj a přítelův premiérový Štědrý večer vyšel a bylo to fajn. Krájení salátu při sledování televize, rodinné sešlosti, příprava sváteční tabule, zkrátka mám radost jak hezky to vyšlo, přestože jsem měla strach z časové tísně. Jako dospělé pro mě Vánoce nepřináší jen radosti, ale i starosti, ať už je to pečení cukroví, shánění, či balení dárků nebo vaření, přesto mám Vánoce docela ráda. I tu vánoční procházku jsme stihli. V jednom z předvánočních článků jsem naznačila , že letošní Vánoce nebudeme kupovat skoro žádné dárky a to jsme dodrželi. Kupování dárků je totiž dost často potíž obzvlášť, když dotyčný člověk nemá žádný koníček a říká, že nic nechce. Pořád se to dá vyřešit sprcháči, či ponožkama (a někteří to dodržují), ale my jsme zvolili jinou cestu. Ačkoli existují “nic” dárky, všichni rodinní příslušníci byli nakonec obdar...

Protože z místa svého narození znám jen aquacentrum první město, které ovlivnilo můj život je Karviná . Je to místo kde se mluví “po našymu”, kde se říká “rožni” místo zhasni, štrample (punčocháče), křak (keř) a cukle (papuče), a jen díky minulému režimu v něm naše rodina začala žít. Karviná=horníci, Prior, používání “bo” a park Boženy Němcové, kde se koná “na lodičkách” spousta akcí a je úplně jedno, kolikrát jste v tomhle parku byli, protože je prostě krásný. Dokonce je v něm i koutek se zvířátky. Karviná je pro mě prvním skutečným domovem , protože právě tady jsem šla do první třídy, prožila tu nejvíce času a podstatnou část dětství, a právě tady jsem se dala dohromady s přítelem který je, paradoxně, taky Karviňák. Karviná je pro mě asi láska na celý život, přestože jsem ji kdysi opouštěla s radostí. Dnes se tam vracím za rodinou s určitým nostalgickým pocitem a hlavou plnou vzpomínek. Mám radost jak město pomalu ale jistě kvete. Karvin...

Kdyby vás to zajímalo, tak nemám hotový vánoční úklid. Dneska ještě půjdu shánět dárky, které následně zabalím. Předevčírem jsem málem přišla už o ty hotové, když jsem se prvotřídně rozmázla na schodech. Dneska a zítra budu teprve chystat Vánoce, přestože to u nás momentálně vypadá jako v hororu “Mlha” a po sněhu téměř žádné památky. Ale je to nevyhnutelné, Štědrý den je za dva dny tady a neptá se, jestli jsme připraveni 🙂 (Psáno 22.12.2018) K mým Vánocům rozhodně patří stromeček . Momentálně máme jen malinký a decentní, ale i tak je náš. Potom se těším na Grinche, Pelíšky, Lásku nebeskou,Hudbu složil slova napsal (bude to vůbec v TV?) a štědrovečerní pohádku ke které i letos upínám svoje naděje, protože to odmítám vzdát. Cukroví jsem napekla dva druhy , třetí přidal přítel a čtvrtý druh Kaufland, takže tuto vánoční tradici si můžeme odfajfknout. Dneska, den před Štědrým dnem odstartujeme maratón rodinných návštěv a začneme se připravovat na zítřek, přestože i teď to venku...

Opět jsem podlehla reklamě a hlavně krásnému grafickému zpracování. Koupila jsem si Surinam sepsanou lidmi , kteří figurují na Twitteru. V knize se rozepíšou více než je klasických 280 znaků, a každý z nich představí střípky ze života formou krátkého textu. Pár autorů na TW mám oblíbených proto mě potěšilo, že někteří z nich se na knize taktéž podíleli. Co musím vyzdvihnout je krásné grafické zpracování , jinak se ale musím přiznat, že jsem čekala malinko víc. Surinam je zkrátka oddechovka, dobrá třeba do vlaku, či do čekárny u doktora. Druhou knihou, o které si myslím, že by stála za bližší představení je “pokračování” kultovního My děti ze stanice ZOO , které jsem dočetla včera. Jmenuje se “Můj druhý život”. Myslím, že každý z nás ví, o čem knížka je. V tomhle “pokračování” Christiane F. popisuje, jak prožívala a prožívá svůj další život s nálepkou “dítěte ze stanice ZOO”. Zmíní svůj zdravotní stav, rodinné okamžiky štěstí, lásku i um...

Stála jsem v knihovně u pultu: „Tak běž přede mě,“ pobídla mě paní, která měla více knih než já. „Díky,“ odpověděla jsem a pomyslela si, že se to opět stalo. Nikdy to neskončí! A co přesně? No přece tykání! Tykačka pokračovala:   „Tohle už musíš vrátit,” upozornila mě knihovnice a já nedala nic znát, přece na ni hned nevyjedu. Za chvíli přišla na to, že už mi dávno není náct. Vyvalila oči, polkla a přešla do plynulého vykání. Tvářila jsem se, že nic, podobné situace znám jako svoje boty. Mých 156 cm, čepice, šála velikosti koberce a batoh na zádech mi pár let nepřidá spíše ubere, proto mě překvapí, když mi lidi vykají, na tykačku jsem zvyklá.  Hodně lidí si myslí, že mi je cca 17 let. Kdyby věděli! Někdy je to, že vypadám mladší výhoda  hlavně, když chci jít na animák do kina, to potom splynu s davem. Jindy mě to štve, třeba při kupování alkoholu, ale zvykla jsem si, za pár let budu možná ještě ráda. O to víc si užívám ten vítězoslavný pocit, když vytasím občanku. Dokud mě pouštít...

Přestože je Biomanželka kniha osm let stará, dostala se mi do ruky teprve teď. Michal Viewegh v tomto humoristickém románu píše o manželství Mojmíra a Hedviky , které se nejdříve zdálo jako pohádka, po čase se ale změnilo na horor, alespoň pro Mojmíra.  Hedvika totiž čím dál více proniká do tajů bio života a počáteční zájem se brzy změní na kompletní životní styl, kdy soulad s přírodou ovlivňuje chod celé domácnosti. Začne se realizovat nejdříve doma, později ovšem i veřejně a na Mojmíra najednou nemá vůbec čas v závislosti na tom, jak se mění předměty jejího zájmu, což se mu nelíbí a řeší to po svém. Celá kniha je potom vyprávěna z pohledu duly , která do manželství mohla zasáhnout jen přechodně, zůstane ale tak nějak napořád a svou rodinnou roli si náležitě užívá. Dula je poněkud “zažraná” do svého alternativního životního stylu a díky tomu se často dostává s Mojmírem do střetu. Mojmír s Hedvikou postupně ztrácí společnou řeč, nemají na sebe čas a manželství se tedy postu...

Máme tu další zvířecí článek, protože co si budem nalhávat, zvířata jsou vděčné téma. Je to článek určený pro zájemce,´nezvířecí typy ho můžou směle přeskočit a pokračovat jinde. No a protože ten, kdo si článek rozklikne je automaticky považován za zájemce, můžete si přečíst s čím si náš králíček nejradši hraje, protože to určitě potřebujete vědět. Článek je koncpipován tak, abych ukázala jednotlivé hračky a ohodnotila na stupnici 1-10 (10 je nejvíce) o jakou věc má Baxík největší zájem. Tipy na hračky jsem potom posbírala na Youtube a na stránce  http://www.kralici.cz/ Stránku Králici.cz potom můžu doporučit, protože mi hodně pomohla v začátku chovu (a ne, není to reklama jen osobní zkušenost). Míč –  Byl první pořízená hračka a z počátku o něj Baxi vůbec nejevila zájem. Jakože vůbec, teď už je to lepší a s míčem si hraje tak, že hlavičkou do něj drcá a pak za ním hopká dokolečka, Baxi hodnotí 3/10. Závěsy  – Schovávat se za závěsy a dělat mrtvého brouka, to by Baxi šlo. P...

Tento rok uběhl rychle. A když myslím rychle tak je to pravda, přišlo mi to jako když jsem byla malá, těšila se hrozně na Vánoce, následoval stromeček, kapr, dárky a frr, Vánoce jsou v tahu. Než vás proto přestane bavit číst bilance, které brzy zaplaví blogy, přečtěte si ty moje, protože i když rok ubíhal rychle, stihla jsem toho dost a kus prosince ještě zbývá, překvapí mě nějak? Začnu bilancováním nad tím hezkým a příjemným nad tím co mi udělalo radost, tak tedy: Tento rok jsem si pořídila Baxíka. Baxík je králík-beránek můj domácí společník a zvíře, které mě roztomilostí pokaždé dokáže rozněžnit, že se div nerozteču po podlaze. První dobrá událost tohoto roku. Přečetla jsem spoustu skvělých knih , vyberu jen namátkou: Bábovky, Za zavřenými dveřmi, komiksy Sarah Anderson, Autismus a Chardonnay nebo Jedna želva za druhou. Byla jsem na koncertě v 50 tisícovém davu, na tom není nic hezkého, ale byl to koncert Eda Sheerana , tudíž opravdový zážitek. Zažila jsem po dlouhé době dovolenou...

Dobrá tak akorát, takto se jmenuje třetí kniha Barbory Šťastné, autorky Šťastného blogu. Šťastný blog si občas přečtu proto jsem byla ráda, že můj pohled v knihovně zabloudil právě k této knize. Určitě se jedná o oddechové čtení , které vám zpříjemní momentální sychravé počasí a zimu za okny. Knihu bych popsala jako sbírku fejetonů o nejrůznějších  životních tématech a o autorčiných zážitcích ze života. Paní Šťastná v knize poodkryje fungování domácnosti , vztah s mužem, či s dětmi a nechá nás nahlédnout do jejího života. Každý z fejetonů je navíc obohacen o různé vědecké výzkumy což knihu dělá zajímavější, možná bych ale na těchto výzkumech trošinku ubrala. Protože paní Šťastná pracuje jako šéfredaktorka časopisu, v knize se několikrát zmíní i o strastech a slastech, které s sebou toto povolání přináší. Důležitou myšlenkou knihy je, že nemusíme začít žít až zhubneme, budeme mít děti a skvělou práci, ale že žít se musí tady a teď a je v pohodě být “dobrý tak akorát.” Kn...

Minulou sobotu byl v centru pochod čertů. Kdybych se náhodou nezúčastnila vůbec by to nevadilo, protože do pár hodin (možná i minut) byl nahraný pochod na Instagramu, postnutý diváky. Jelikož jsem tam byla tak jsem viděla jak takové nahrávání probíhá: Na určitém prostoru se už tak dost mačkají lidi je jich několik stovek, možná i tisícovek. Dav se žduchá, odstrkuje, šlape si na nohy. Když přijde kýžený okamžik, dav vytasí chytrý mobil a tu stejnou událost zaznamená stokrát. Přes mobilovou zeď nejde pomalu vidět. Další příklad mám z léta z koncertu Sheerana ve Vídni. Jako jo, “světlušky” z mobilů vypadaly ve tmě fakt efektně, ale to že si spousta lidí koncert nahrával a (a ne jednu písničku, ale pomalu celý koncert), prostě nepochopím. Co z toho máte když okamžik sledujete skrz mobil? Vždyt hodněkrát jak zvuk, tak i obraz stojí za bzum. Kdo chtěl být ještě více in, koncert přehrával v živém vysílání, ať žijou mobilní data! No a poslední příklad, to už mi přijde jako vrchol vš...

Před pár dny jsem si uvědomila, že mi na blogu chybí důležitý článek. Článek, který může zpříjemnit nejeden večer během celého roku. No dobře, nebudu vás napínat a rovnou přiznám, že jsem prozatím princi Ládikovi, tedy Ladislavu Ziburovi , nevěnovala na blogu příliš prostoru, i když vlastně nechápu proč.  Přečetla jsem všechny jeho dosud publikované knihy a těším se na další přestože by jeden řekl, že už nás nemůže ničím překvapit. V listopadu jsem si potom udělala radost a vydala se na přednášku věnovanou putování pěšky do Svaté země tedy do Jeruzaléma  a protože to bylo super, tak považuju za nutné akci zhodnotit. Pár hodin před přednáškou se mi moc jít nechtělo. Nakonec ale moje spořivé já zvítězilo, a tak bylo rozhodnuto, na Ziburu se půjde a basta! Protože jsem holka šikovná a ten den fungoval internet skvěle, podařilo se mi získat místo v druhé řadě, takže jsem na prince Ládíka hezky viděla. Na jevišti měl připravený projektor a Mac Book (který ležel osamoceně, asi silná víra v ...