Glitter Shard

Na dlouho očekávanou knižní novinku od Johna Greena jsem byla dost zvědavá.  Green je prostě dost originální autor, který má v dnešním světě plném polic prohýbajících se pod nánosy knih co říct, a který se v něm neztratí, protože si vybudoval hodně známé jméno, vlastně už takovou osobní značku, když napsal díla jako Hvězdy nám nepřály, Papírová města nebo Příliš mnoho Kateřin, a na nich postavil svou čtenářskou základnu.  Ta následně každou novinku přivítá s nadšením, proto si myslím, že zrovna na jeho knihy nesedne v knihkupectvích prach, protože značka prodává,  a tak mají mezi ostatními knihami privilegované místo a rychle mizí. Píše o mladých lidech pro mladé lidi, ale myslím, že škála jeho čtenářů je dost pestřejší, a tak, když nastal čas kdy světlo světa spatřila Jedna želva za druhou, jsem i já zamířila do knihkupectví a tím jsem trošku těm policím s knihami ulehčila, jelikož jeden výtisk putoval ke mně domů. (Už to nebudu okecávat, slibuju!) Ještě, než zmíním informace o knize...

Znáte to za dva dny máte zkoušku, ale to nejdůležitější je zrovna teď se podívat se na nový díl seriálu, zatímco skripta a sešity leží na stole v připravené a úhledné hromadě. Uděláte to jednou, dvakrát, a když se situace opakuje, už to není relax, ale klasická prokrastinace. Jo, taky to znám hlavně, když jsem zjistila, že byla vydána nová série 13 reasons why, i když je to asi mimo moji věkovou kategorii. No, ale protože neprokrastinujeme jenom při zkouškovém, ale tak nějak pořád, na téma článku nikdy nesedne prach. Prokrastinace totiž zabírá hodně místa v životě nás všech, a odnaučit se, “že, co můžeš udělat hned, neodkládej na zítra”, je fakt těžké. Prokrastinovat můžeme třeba s úklidem (dokud si byt nezačne žít vlastním životem), objednáním k lékaři nebo třeba tím, že neustále budeme odkládat telefony, jelikož telefonování nesnášíme. Jasně, že existuje spousta tipů a chytrých knih  jak s prokrastinací přestat, ale to bychom se nejdříve k takové knize museli dostat. začí...

O víkendu jsme se po delší době vydali s přítelem na výlet a nebyla bych to já, abych se nezašla podívat na místo, kde (snad) vznikla Poslední aristokratka, což je mimochodem moje oblíbená kniha. Nejdříve chci zmínit, že zámek Milotice je dost dobře přístupný i pěšky a na kole, vede k němu cyklostezka. Jedná se o barokní zámek, neuvidíte ale jen baroko, ale třeba taky empír nebo secesi. Zahrát si na obyvatele zámku? Žádný problém! Jak vypadá zámek jsem věděla z internetu, ale stejně mě překvapila jeho velikost, čekala jsem ho větší. Protože bylo ještě brzy dopoledne, moc lidí se na území zámku nepohybovalo,  takže jsme si v klidu mohli prohlídnout park, zajít si na čistý a voňavý záchod (velké plus) a hlavně účastnit se “komorní” prohlídky (což je oblíbené slovo návštěvníků, když je prohlídka o málo lidech). A tak jsme toho využili. Slečna průvodkyně byla znalá a prohlídka rychle utekla (škoda). Zámek je vevnitř zajímavý, spíše mě ale zaujal krásný park, kde se volně prochá...

Pokud mě sledujete už delší dobu tak možná víte, že se zajímám o lepší přístup k přírodě.  Více jsem o tom psala tady.   Taky charitativní pomoc nevynechávám, což zahrnuje pomoc zvířátkům, ale i lidem a takového téma se dneska dotkneme. Včerejší díl jednoho pořadu v televizi mi vnukl nápad. Taková osvěta v televizi, která nás donutí nad věcmi přemýšlet, má smysl. Ten nápad byl takový, podívat se, odkud se vlastně bere moje oblečení , protože některé kousky mám už hezkých pár let z doby, kdy jsem nebydlela s přítelem, a kdy jsme nakupovali v klasických konzumních řetězcích s rychlou módou, prakticky “za pár korun”, a neřešila jsem, odkud vlastně oblečení přišlo, kdo ho vyrobil a za jakých podmínek. Hlavně, že to bylo zrovna “in”, měl to každý a hezky jsem zapadla. Nájezd na skříň zhodnotím takto: Některé oblečení p ochází z Asie (což zahrnuje třeba i Indii).   Taky najdu kousky z Portugalska nebo Turecka. Myslím, že nemusím připomínat v jakých podmínkách takové ob...

S knížkou jsem se seznámila už jako dítě. Rodiče mi totiž každý večer přes spaním četli. Myslím, že tehdy vznikla moje láska ke knihám, která nejspíše potrvá celý život. V dnešním článku vám chci ty svoje nejoblíbenější dětské knihy představit. Nejdříve začnu s knihou českou. U babičky jsem jako dítě našla starý výtisk Kocoura Mikeše od Josefa Lady. Kromě krásných obrázků je to i moc milé pohádkové čtení, kde neexistují moderní technologie a všechny novoty dnešní doby. Zkuste si někdy projít třeba vaši rodinnou půdu nebo sklep, kde by se mohly nacházet staré knihy. Můžete tam najít dobré kousky 🙂 Babička schovávala i komiksy, takže jsem doslova zhltla několik Čtyřlístků , možná jste je kdysi četli taky, bylo to dost oblíbené čtení třeba u vašich rodičů když byli malí. Vystupují tam zvířata v lidském oblečení, která mluví a každý z nich má určité vlastnosti. Nevím, jestli se to hodí přiznat, ale dlouho jsem si myslela, že Myšpulín je netopýr a on je to kocour! Se Čtyřlístkém se pojí i...

Dnešním hostem rozhovoru bude sympatická Klárka, takže si chvíli odpočiňte a čtěte 🙂 Klárčin blog Co jsou podle tebe témata, která přitáhnou nejvíce čtenářů? Na tuhle otázku asi neumím úplně odpovědět. Všechno je to o lidech. Jednoho zajímají knížky, jiného psychologie, dalšího kosmetika… Nedá se jednoznačně říct, co by tahalo nejvíce čtenářů. Ale na mě osobně dobře působí články typu „10 věcí, které…“. Obvykle jde o nenáročné, zábavné a osobní čtení, které zvládnu vstřebat i ve dnech, kdy jsem úplně vyšťavená. Sama ale píšu spíš o tématech, která se týkají mého života, takže obecně masy čtenářů určitě neupoutají. Ale já to dělám pro radost, tvořím to, co mě baví. ☺  Hodně článků máš na téma „Můj měsíc“, nevadí ti, že odkrýváš před čtenáři svůj život ? Já jsem v běžném životě jinak hodně uzavřená, do soukromých věcí si lidi nepouštím. A když už, tak velmi opatrně a opravdu málokoho. A stejně tak to je i v těchto článcích. Odhalím jen to, co chci. To, co mi v budoucnu neublíží. Vysílám...

Pokud mě sledujete delší dobu tak víte, že hodně čtu. Bývaly doby, kdy jsem přečetla i čtyři knížky za týden, kdy rozsah stran byl delší než 150, a kdy se knihovna stala mým druhým domovem. Za tu dobu jsem přečetla stohy knih, v hlavě mi ale zůstaly jen některé a o těch vám chci dneska napsat. Celá (zatím) třídílná série o Aristokratce mě nadchla. Napsal ji totiž kastelán jednoho zámku a to hodně osobitě a humorně. Obzvlášť u prvního dílu s názvem Poslední aristokratka  jsem se smála nahlas. Dokonce si pamatuju na sezónu, kdy kniha putovala po průvodcovně. Pokud se chcete dozvědět a získat aspoň trošku představu o tom, jak to chodí na zámku/hradě, kniha je tou správnou volbou. Děj se sice odehrává nějakých 22 let nazpátek, od té doby se ale nic moc nezměnilo. Chtěla bych i na divadelní hru, ale vždycky ji prošvihnu. Dále vám chci představit Hrdého Budžese , možná se vám na střední tato kniha objevila v seznamu povinné literatury. Příběh odehrávající se v komunismu z pohledu malé Hele...

Od doby co mám blog se stává, že kamarádi kromě klasických vět do konverzace přihazují i otázky typu „Jak se daří tvému blogu?”  S odpovědí na otázku trošku bojuju, protože vlastně nevím co odpovědět. V očích mnoha lidí totiž blogování znamená peníze, placené spolupráce a svět podobný tomu youtuberskému.  Tak v takovém světě se nepohybuju. A tak většinou zmíním co je na blogu nového s kým jsem se prostřednictvím blogu seznámila a tím to hasne a moje kamarády to možná zklame. „A co komentáře, píšou lidi?” následuje další otázka, a zároveň kámen úrazu, protože a to vídám i na dalších webech, lidi komentáře moc nepíšou. Zkusím to vysvětlit na sobě, v jakém případě píšu komentář a jaký blog si rozkliknu a chvíli na něm vytrvám: Komentář napíšu, když k danému článku mám co říct. Vím, že existuje propagace blogu prostřednictvím komentáře ale snažím se to nedělat, i když možná to není správná cesta. Komentuju na webech, které už nějakou dobu sleduju a radši okomentuju článek obec...

Sobota 5. 5. se nesla ve znamení Majálesu v Brně. Už podruhé jsem na něm nechyběla, možná to bylo ale naposled, příští rok se nejspíše nechystám. Jaký to v nás zanechalo dojem? Hezky popořádku K dopravě na akci jsme využili šalinu, což byl asi nejlepší nápad. Po příjezdu na Výstaviště, kde se akce odehrála a kde souběžně probíhal Youtubering, mě polilo horko. Ty davy lidí! Zděsila jsem se, že než se dostaneme na řadu bude večer, ale naštěstí to šlo rychle. Přišli jsme tak akorát včas na konec koncertu skupiny Jelen, kteří   zrovna hráli ty pro mě nejznámější písničky  jako “Jelen” a “Magdaléna.”  Po Jelenovi jsme se šli podívat jaké stánky si letos organizátoři nachystali, a kdo chtěl alkohol, tak si ho užil dosyta s nealkem to bylo horší, přišlo mi v menšině, ale možná jsme se špatně dívali. Čistá voda byla sehnána, ale zanedlouho přišel horor, jít na záchod do toi toiky! Já vím, že to k fesťákům patří, ale jít do toi toiky nepatří zrovna k mým oblíbeným činnos...

Nevím čím to je, ale vždycky když si na začátku semestru řeknu, že mám ještě spoustu času na učení a dělám jiné veledůležité věci jako jsou dýchánky s kamarádkami, sjíždění jiných blogů, čtení knížek atd., najednou zjistím, že do konce semestru zbývá pár dní a já se pořádně ještě učit nezačala (no dobře, tento rok jsem začala dřív). Doufám, že to máte stejně a kdo říká, že ne, tak kecá! Maturita? Pff, počkej si na VŠ! Tak přesně s tím tak úplně, jakoby nesouhlasím. Já jsem se na maturitu poctivě učila několik měsíců předem fakt, na mou duši na psí uši. Možná jsem se na ni učila až moc, jelikož jsem si stejně vybrala ty nejdebilnější otázky, které jsem mohla, takže mi veškeré učení bylo k ničemu a to jsem si, prosím losovala levou rukou, protože by to mělo být od srdce nebo tak nějak. Odmaturovala jsem ale za 7, takže spokojenost. Všichni říkali ať si počkám na výšku, že maturita nic není. Že je to lážo plážo. Mně dala i ta maturita dost zabrat (jó, ZSV a dějepis) přesto, zkoušky na v...

Možná právě vy máte na Instagramu někoho, kdo je klasickým příkladem Insta pózy. Takový člověk se tváří jak je všechno sluníčkové, posypané třpytkama, kolem pobíhají jednorožci za nimi prosvítá duha a ve volném čase objímá stromy. Takový člověk mluví hodně o sebelásce,  o tom jak je strašně šťastný a jak si užívá každý den života. Někdy to může být opravdu tak jak daný člověk popisuje, ale přiznejme si to upřímně, každý někdy máme den pod psa, kdy se nám nic nechce, nic se nám nedaří, cítíme se jako ten největší odpad a určitě nevidíme poníky, natož jednorožce. Je to normální a přirozené jen to otevřeně nepřiznáme (samozřejmě jsou výjimky).  Jenže v dnešní společnosti je každá chyba a zaškobrnutí popisováno jako katastrofa a prohra, proto se spousta lidí naučila žít jen v tom “sluníčkovém” módu (alespoň naoko), protože chybou nebo prohrou můžou potěšit hned několik jedinců a to udělat nechtějí. Taky si myslím, že si chtějí udržet nějaký “mediální obraz”. (Podepsa...

Johana bloguje přes WordPress. Pracuje jako psychoterapeutka, vyrábí šperky, a ve volném čase hodně píše. Svá díla ale nevydává za pomocí nakladatelství, vydává si je sama v podobě e-booků. I na to, proč to tak dělá jsem se zeptala, takže vzhůru do čtení dalšího rozhovoru 🙂 Johano, kdy jste začala psát? Poezii píšu již od osmnácti,  povídky cca rok. Pracujete jako psychoterapeutka, odráží se to nějak ve vašem psaní ? Určitě se to odráží, příběhy klientů se inspiruji, protože mě  zajímají příběhy lidí, Takže vliv to má. Jaká je podobnost vašich postav s realitou? Jedná se o reálné osoby a reálné příběhy? Nejedná se o reálné příběhy, je to vždy fantazie… Jak snášíte kritiku na vaše psaní? Kritika je velice dobrá zpětná vazba pro jakoukoli práci,  ale příjemnější jsou kladné reakce Proč jste se rozhodla vydat e-book sama, bez pomocí nakladatelství? Protože jsem líná a pohodlná dát si práci a rozesílat své texty po nakladatelstvích, a protože jsem přesvědčená, že ne mediálně nebo ji...