Glitter Shard

Ani mi to nepřijde, ale od nastěhování uběhl první měsíc. Leden fakt rychle sletěl a pořád se něco dělo. Za pár dní oslavím měsíc v nové práci. Vím, že vás asi zajímá, kam jsem se upíchla, ale cítím, že ještě není ten správný čas podělit se o více info. Nebudu lhát; párkrát jsem si v tomhle měsíci sáhla pracovně na dno a chtěla ve zkušebce odejít. Všichni kolegové jsou na mě hodní, tím to není. Jen si nejsem jistá, že je tahle práce to pravé ořechové, a že chci pracovat s typem lidí, kteří za námi převážně chodí. Buď si zvyknu, nebo ne. Potíž je v tom, že nevím, co jiného bych dělala. Ještě v kraji, kde se většina pracovních nabídek zaměřuje na manuální a technické činnosti. Třeba to nakonec tak horké nebude, a pracovní benefity vyváží to špatné. Uvidím. Protože se cítím všelijak (v novém bydlení se mi ale líbí, jsem ráda, že to mám blíž za rodinou a některými kamarády), moje tělo reaguje na stresové a zátěžové situace jako vždycky, bohužel. Od začátku roku tak řeším zdravotní prob...

Minulou neděli jsme s přítelem vyrazili autem na Pustevny. Vyjeli jsme brzo, a na parkoviště u hotelu Ráztoka v Trojanovicích dojeli o půl desáté. Náš plán byl dostat se nahoru lanovkou, zajít na ledové sochy a trochu se projít. Že Pustevny spolu s Lysou a Prašivou patří k nejlidnatějším horám v kraji je mi jasné, přesto jsem doufala, že v neděli dopoledne bude situace lepší a na sochy se dostaneme. Tak určitě. Kolem desáté hodiny byla fronta před ledovým stanem minimálně na hodinu. Dost foukalo, a vlezlá zima nás od čekání odradila. Sochy jsme vzdali. Místo toho jsme se prošli asi 8 km k hotelu Radegast. Výhodou je, že tímhle směrem vyráží podstatně míň lidí. Většina se vydá na stezku Valašku, nebo dojde jenom k Radegastovi. Co mě na Pustevnách fascinuje je množství různých stánků a neuvěřitelné množství turistů. Na druhou stranu; plocha je to velká a lidi se rozptýlí. Přesto se nemůžu zbavit myšlenky, jestli na hory patří stánky s hračkami, perní...

Takhle knížka byla pecka. Konec sice trošku drhnul, ale stejně je to sakra čtivý a zajímavý titul . J. P. Delaney mě jako autor ještě nikdy nezklamal (další knížky Ta přede mnou , Věř mi ). V Dokonalé manželce jsem trošku zavzpomínala na Stepfordské paničky, ale v upgradované verzi pro dnešní svět. O co tady jde? Abbie a Tim mají na první pohled příkladné manželství. On je vizionářský génius ze Silicon Valley, ona volnomyšlenkářská malířka. Domnělou idylku kazí jenom fakt, že Abbie je už pět let prohlášena za nezvěstnou. Tělo se nikdy nenašlo, stejně jako případný viník. Je mrtvá, nebo není? Jednoho dne se však Abbie probudí v nemocnici. Jenže se cítí divně. Není divu. Nejedná se totiž o člověka, ale robota Abbie 2. 0., kterého si Tim vytvořil a teď s ní hodlá žít namísto ztracené manželky. Jak si nová Abbie zvykne po jeho boku? A co se stalo skutečnou Abbie? Četla jsem jedním dechem, a s každou další stránkou nadšeně skládala jednotlivé puzzlíky do výsledného obrázku. Konec ale by...

Sejde se knihovnice, začínající režisér a nutriční specialistka. Tohle není začátek vtipu, ale příběh, který se opravdu stal. Než k setkání došlo, semlelo se na cestě mezi MS krajem a Brnem následující: ranní vlak měl 40 minut zpoždění, přijel na jiné nádraží nestihla jsem návštěvu “své” knihovny 🙁 viděla jsem kamarádku, zašly jsme na oběd do mého oblíbeného Forkys dvě hodiny čekačka u zubařky, v křesle jsem strávila pár minut skočila jsem do obchodu a koupila si několik věcí *střih* V mrazivém odpoledni přicházím na nádro. Venku už panuje tma. Vlak nazpátek odjíždí za půl hodiny. Pohoda, klídek. Teda až do doby, než zjistím, že jeden odpolední vlak nejel pro změnu vůbec a druhý má zpoždění 65 minut! Poklusem najdu nástupiště a s jazykem na vestě nastupuju do zpožděného (pro mě dřívějšího) vlaku. Bez dlouhého přemýšlení vlezu do prvního volného kupé. Tam sedí dva studenti (režisér a nutriční specialistka). Začneme se bavit a řekla bych, že si dobře rozumíme. Dlouhá cesta vl...

Aprílové počasí a brzká tma doslova láká k tomu pustit si nějaký ten film, nebo seriál. Myslím si, že nejsem jediná, kdo toho v zimě zkoukne mnohem víc než třeba v létě. Začátek roku klasicky znamená nové premiéry. Pojďme proto probrat dojmy z nové Marie Terezie, pokračování Sexu ve městě, nostalgického Návratu do Bradavic a hvězdného K zemi hleď! Pětidílný výpravný snímek mě zajímal především kvůli hlavní lokaci natáčení. Zámek Valtice je totiž mojí srdcovkou. Bavilo mě poznávat jednotlivé místnosti. Pátý (a poslední) díl filmu, zavede diváka do období závěrečných let vlády Marie Terezie. Ta nejvíce řeší sňatkovou politiku svých dětí, epidemii neštovic a rodinné trable. Za mě je tento díl nejpovedenější a moc se mi líbil. V roli Františka Štěpána vyniká herec Vojta Kotek. Ostatní herecké výkony a povedevené kostýmy taky nejsou k zahození 🙂 Hodnocení: 70/100. https://www.youtube.com/watch?v=Cy8Zz7Q56dY Fenomén devadesátek jsem jako dítě ročník ’96 zaznamenala až pozdě...

Nový rok sotva začal, a už přinesl několik veselých i smutných zpráv. Po klidné domácí silvestrovské oslavě ve společnosti přítele a kamarádky, jsem nastoupila do nové práce. Včera byl můj první den a musím říct, že večer jsem ze všech těch dojmů a emocí vytuhla u televize. Dnešní pracovní den se mi líbil víc, už jsem aspoň malinko věděla, co a jak a taky se líp seznámila s kolegy. Pevně věřím, že i když se mi sem tam zasteskne po knihovně, budu v novém jobu spokojena 😊 Den po dni si taky víc zvykám na nové město a bydlení. Přijde mi, že přestěhování jsme mnohem dýl než 14 dní. Okolí bydliště sice ještě moc neznám, ale stihla jsem si vyřídit kartičku do knihovny, trefím na nejdůležitější místa a začínám řešit praktické věci spojené s přestěhováním jako třeba doktory. Protože jsme zpátky v domovině, máme to blízko do Beskyd, takže jsme s přítelem zvládli i první turistický výšlap. Na hory bych ráda chodila v tomto roce pravidelně. Celé Vánoce se nesly v duchu rodinných návštěv, a dá s...